Chiren - Realita zimního slunce

27. Záchrana či únos?

Když se Chiren prudce posadila na postel a poprvé spatřila místnost okolo ní, dostalo se jí chuti křičet. Křičet, jak nejhlasitěji mohla. Vzápětí však zalitovala trhnutí, neboť si zřetelně uvědomila bolest procházející celým tělem, jako kudla zaražená hluboko do zad. Pomaličku se položila zpět, až jí hlava unaveně padla do měkkého polštáře. Přes silné třeštění se sotva mohla soustředit na své myšlenky, natož se zabývat otázkami: kde je? jak se tam dostala? kde je Sadie? 

Zavřela oči s úmyslem dopřát si trošku spánku dřív, než za ní někdo přijde. Ať to bude kdokoliv. Pokud tedy někdo přijde, to byla druhá věc, ale jelikož se velebila na příjemné matraci, s teplou peřinou a s... zpozorovala, že nemůže pohnout paží. S obavami natočila hlavu a spatřila, že ruku má pečlivě obvázanou v obvazech, které měla přetažené i přes ramena a část hrudníku. Vše nasáklé krví. Trpce si povzdechla, teď už jen tak neusne. Potřebovala vědět kdo si dal takovou práci s její záchranou. Dá se tomu tak vůbec říkat? Bůh ví kdo ji zachránil, proč ji zachránil. Nebo unesl. Může to být naprosto kdokoli- ne. Na světě je jen jediná osoba, pro kterou Chiren za něco stála. Christopher. 

Potlačila bolestný výkřik když se zvedala a vydala se hledat boty a kabát. Jenže v místnosti nebylo ani jedno z toho, byl to obyčejný pokoj. Velká postel, psací stůl, skříň, huňatý koberec... veškeré dětské sny o bydlení na jednom místě. Ovšem nacházelo se zde okno, dost velké okno, aby jím celá mohla prolézt. Stále mírně roztřeseným krokem došla až oknu a vyhlédla ven, jak moc vysoko se nachází. Měla výhled z výšky, ze sakra velké výšky. Za normálních okolností by si onen pohled užívala, jako skoro každý jiný pohled shora, ale teď na to nebyla vhodná chvíle. Odsud nemohla jen tak skočit a měla neblahé tušení, že na použití schopností byla stále ještě příliš slabá. Nebo se jí začínají vymykat kontrole. Nikdy nebyly pod mou kontrolou, byly to neovládané výbuchy, pomyslela si a usmála se nad svou naivní představou, že jednou ovládne svou moc a bude si konečně dělat co bude chtít. I kdyby se jí záhadným způsobem podařilo dostat schopnosti na uzdu, svobodu by jí nezajistily, naopak by na ni přitáhly pozornost. Pokud by tedy již nebyla pod zámkem či v laboratoři pod Christopherovo vedením, kde by z ní vyždímal každičký ždibec síly i života. 

Co by pro ni také neudělal, že?

Není tu teď ale kvůli představování si možné budoucnosti, musí se dostat co nejdřív co nejdál. Když se tak ale dívala ven, napadla ji absurdní věc. Christopherův byt se nenacházel v takové výšce a ani si nevšimla žádné tak vysoké budovy, když utíkala. Možná si jí ve spěchu jen nevšimla.. ale něco jí říkalo, že ten výhled odněkud zná. Akorát ze zdola. Zalapala po dechu, opravdu je-? 

,,Chce s vámi mluvit pan Stark." ozval se odnikud hlas. Poznala ho, už dřív s k ní hovořil. Když se vloupala k Tonymu Starkovi. ,,Kde?" zeptala se přímě, nemělo smysl to zdržovat, stejně by se jejich rozhovoru nevyhnula. Čím dříve to bude mít za sebou, tím lépe. ,,Dole." prostá odpověď na prostou otázku. Jak prosté. ,,Hej, ty..." snažila se si vzpomenout na jméno, avšak marně. ,,..umělá inteligence, kde najdu záchod?" 

Když Chiren scházela schody, uvažovala proč ji zrovna někdo jako Stark zachránil před Sadie. Očekávala Christophera, Jamese, Lokiho, možná dokonce někoho z týmu, kdo by se chtěl pomstít za její zbabělý útěk, ale rozhodně ne jeho. Proč by to jen dělal? Ovšem stále své tělo neovládala s  takovou jistotou jako obvykle, podlomila se jí kolena a hlava zatočila. Na poslední chvíli se zachytila zábradlí a zůstala na nohou, měla co dělat aby se namístě nezhroutila. Stála tam bez hnutí ještě nějakou dobu, dokud nenabyla alespoň trošku sebevědomí, orientace a rovnováhy a až poté se rozhodla pokračovat dál. Otevřela dveře, Stark ji už očekával u baru. ,,Drink?" Chiren neváhala a přikývla, přičemž se opřela o stůl. Stejně jako když se viděli poprvé, jenže to byla ustrašená a vyklepaná, teď z něj nepociťovala takovou moc. Ano, je bohatý a ano, je to Iron man, ale co, ona dokáže něco víc. To jí do jisté míry dodávalo podporu. Chtěla si zachovat vážnou a nezaujatou tvář, ale pokušení se zeptat jednoduše neodolala. ,,Proč jste to udělal?" probodávala ho pohledem, zatím co on nasadil ironický úsměv. ,,Šel jsem tak náhodou kolem, slyšel jsem volat o pomoc, tak jsem jako správný občan pomohl. A navíc, mým úkolem je chránit nevinné a tys mou pomoc potřebovala." povytáhla obočí a přijala sklenku od Starka. ,,Pojď se posadit, ve stoje je všechno až příliš formální." Chiren se za jeho zády ušklíbla, ten chlap se jí zamlouval. Egoista a namyšlenec, ale přeci jenom dokáže odhadnout co lidé chtějí. 

,,Vaší pomoci si cením, já o ni ale neměla zájem. Co po mě teď chcete?" předpokládala, že když už si dal tu práci ji unášet, nedělal to pro nic za nic. Usmál se. ,,Neměla zájem? Ovšem že ne, jen tě tam málem zabila." přilnula si vína, které jí Stark nalil. Kvalitní víno, takových má určitě spousty.. kdyby jedno vzala, nikdo by si ničeho nevšiml. Raději ne, upozornila se, moc dobře věděla jak to dopadlo posledně když si od něj něco "vypůjčila". ,,Kde je Sadie?" opřela se o kolena, aby zvýšila stabilitu. ,,Na cestě do blázince, vězení, cokoliv kde bude dostatečně daleko. O to se já nestarám." Nastala chvíle ticha. kdy se oba vzájemně prohlíželi. 

,,Nový účes? Hádám?" 

,,Přežil to?" vyhrkli oba najednou. Stark se zatvářil zmateně, neměl ponětí o kom mluví. ,,Hm?" náhle se rozpomněl. ,,Á, ty máš na mysli toho řidiče, co? Ale ano, přežil, stále se léčí. Za to ty jsi se vyléčila nějak rychle. A víš proč?" očekávala, že se spíše zeptá na onen modul, či co to bylo, který ukradla. ,,Necháme těch keců okolo. Jarvisi," před nimi se objevily digitální obrazovky. ,,Ano pane?"

,,Otevři soubor D14, a ukaž nám to." 

O pár minut později...

Chiren si s nepřetržitým údivem prohlížela Starka, ten muž ji bude neustále překvapovat. Zvedla se, a přestože nestála pevně a musela se přichytit židle, nasadila výraz plný sebevědomí a neklamné jistoty. ,,Pomůžu vám s tím."