Chiren - Realita zimního slunce

26. Nalezení a ztracení

,,Nemáš ani ponětí kolik jsem toho od té doby vytrpěla. Například jsem nějaký ten čas strávila v Arkhamu," pronesla Sadie ledabyle, jako by se to stávalo každý den a nebylo to nic neobvyklého. ,,A jak ses měla ty, zatím co jsme se neviděly? Už jsi alespoň svedla Troye? Nebo ti došlo, jak je marný s tím budižničemou trávit čas? Hm, jak to bylo?" Chiren se ušklíbla. ,,Toho jsem pustila k vodě už dávno. Ale řekni mi, odkud ho znáš?" Tentokrát se naopak zasmála Sadie. ,,Musíme ti vrátit pamět. A mám na to dokonalý lék!" usmála se a zašmátrala v kabátu, načež ukázala skleněnou lahvičku. Téměř stejnou, jako před lety. 

Jenže Chiren neměla ani ponětí, že podobnou věc už někdy byť jen zahlédla. Tedy, magické lahvičky s ještě magičtější tekutinou znala z různých fantasy filmů, kde se obvykle jednalo o důležitou zápletku děje, ale nikdy by nevěřila, že toto jedna z podobných lahviček.

Kdyby si na Sadie pamatovala, její reakce by byla zcela jistě jiná nežli ta, kterou předvedla. Nevěřícně zavrtěla hlavou, načež se jízlivě usmála. „Co, chceš na mě vylejt vodu? Rovnou utopit mě v tom nechceš?" pochybovačně si prohlédla místo okolo ní. Nevěděla kde se nachází, ale ať už to bylo kdekoliv, mělo to okna – cesta k úniku. Také koutkem oka zahlédla dveře, které by v útěku mohly hrát důležitou roli. Určitě budou zamčené, pomyslela si trpce. Podívala zpět na Sadie. Vypadala značně pobaveně, což rudovlásku krapet znepokojilo.

Ona se v tom vyžívá. Baví ji utrpení druhých.

„Určitě si vzpomínáš na mou milovanou Sofii," překročila mrtvolu ležící na zemi, kterou tvořil Brian a přiblížila se k Chiren. „Á, nevzpomínáš. Každopádně tohle," ukázala na lahvičku. „Je něco jiného. Trošku jsem si hrála a nakonec ze všech těch nezdařených pokusů a ze všech těch mrtvých lidí, kteří nedobrovolně zemřeli tragickou smrtí... to už ale zacházím až příliš do detailů. Pointa je taková – Sofia je jaksi stále ve výrobním stádiu, musí se ještě dost zdokonalit. Ále, co se týče tohoto, to z tebe udělá pokornou. Poté mě poslechneš na slovo. A abych se přiznala, celkem se mi to hodí, vzhledem k tvým schopnostem." Ta slova Chiren poněkud vyděsila a i když na sobě nedala nic znát, uvnitř se třásla. To bude zimou, napadlo ji. Jenže okna otevřena nebyla, dokonce by přísahala, že někde poblíž se dokonce topí. Určitě to bude zimou. Nechtěla přiznat, že by se něčeho bála. Obzvlášť když se jednalo o dívku stejně, nebo podobně starou jako ona sama, co si myslí, že je něco víc.

Ale ona zná Troye. A hlavně ví o její síle. Ne, to není možné. Má namysli něco jiného. Určitě mluvila o tom, jak dobrá je v kradení. Nebo v ignorování. Možná v neřešení okolí. Nebo ve vaření. Ne, ona nikdy nebyla dobrá ve vaření, spálila všechno co šlo.

Nebo ovládání věru.

Ne, ne, ne!

Sama mysl si s ní zahrávala. Už si z přítomnosti té psychopatky začínala připadat totálně vyšinutá. Musela co nejrychleji utéct – dřív, než se zblázní úplně. „Proč mi to všechno říkáš? Mohla sis to nechat pro sebe, jestli se mi podaří utéct, a to si piš že podaří, jelikož jsem v tom sakra dobrá, můžu tě udat na policii, a co pak? Pošlou tě zpátky tam, kam patříš. Do blázince." Sadie se hrdelně zasmála, zatímco Chiren si za tu dobu stihla uvolnit ruce z provazového sevření. „Nějak si moc věříš." Posměšně si ji zpětně prohlédla od hlavy až k patě. „Ale už jsme promarnily dost času. Měly bychom se vrhnout na to důležité, kvůli čemu jsem tě sem přivedla. Zavři oči, možná tě to nebude bolet, ovšem nic neslibuji. Raději se připrav strastiplné křeče." Chiren zvedla koutky úst do lehkého úsměvu, připravena se bránit. Počkala si, dokud se k ní Sadie ještě více nepřiblíží, aby jí poté mohla vyrazit nůž z kapsy.