Chiren - Realita zimního slunce

21. Knihovník

Tu noc rudovlasá dívka spala špatně. Ze spánku ji budili noční můry, které následně do pěti vteřin po probuzení zapomínala, jako by něco nechtělo, aby si je pamatovala. Nic s tím nezmohla, jen se na posteli střásla zimou a strachem, dokud  znova nezamhouřila oči a na dalších několik minut neupadla do slabého spánku s dalším snem. Představa, že se ráno probudí a v kuchyni na ni bude čekat Christopher, dělající že se nic nestalo a Loki. Usmál by se na ni, možná by jí podal housku kdyby ho požádala a i nadále by na ni připitoměle zíral. A také vědomí, že se kdykoliv může objevit ona nelidská věc, co zabila její rodiče, Troye, a zdaleka tím určitě nekončila. Jen při pomyšlení na tu stvůru se jí zhouply vnitřnosti, měla pocit že všechno pozřené jídlo půjde ven. Přitáhla kolena k sobě, zakousla se do deky a znova se pokoušela usnout, znova, znova, znova,... 

Ráno se sotva postavila na nohy, žaludek měla prázdný, hlad ale neměla. Ne, dokud nezjistí něco víc. Něco jí říkalo, že musí postupovat rychle, jinak si to vyžádá více životů. Za těchto myšlenek vstala a ještě stále roztřesená a celá od vlastního potu se odpotácela do koupelny, kde si dopřála horkou vanu. 

,,Christophere!" Štěstí jí očividně přálo alespoň v tomhle, zastihla ho již oblečeného do kabátu, odcházejícího z bytu. Usmál se na ni, skoro by se nedalo poznat že onen úsměv je falešný. ,,Jsem rád, že už jsi v pořádku. Spěchám do práce, dnes máme důležitou poradu. Nemůžu si dovolit jí zmeškat." Poradu ohledně ní? Ať to bylo kvůli čemukoliv, nezajímalo jí to. Zanedlouho odjede do Evropy a nechá všechno za sebou. ,,Chci si promluvit. Co je zač ta věc? Proč ses mě ujal? Proč zrovna já?" Povzdechl si, ale nespouštěl z tváře jeho úsměv, ukazující bílé zuby, oproti jeho snědé pleti. ,,Teď nemám čas, už musím letět. Podívej se v knihovně, třeba tam něco bude." Odbyl ji a zabouchl dveře. ,,Jasně." Pronesla trpce do ticha. Někde za ní uslyšela otevírání dveří, což nemohl být nikdo jiný než Loki. Než se stihla kamkoliv vytratit, stál za ní. ,,Udělám snídani, dobře?" Položil jí ruku okolo ramen, načež se okamžitě vyvlékla. Nechápala co se s ním děje. Proč je najednou tak milý? Nevěděla. Ale s čím si mohla být jistá bylo, že Christopher s tím měl co dočinění. ,,Jaký měli důvod tě pustit? Jsi hledaný zločinec a oni tě jen tak pustí a ještě k tomu tě tu nechají o samotě se mnou. Střeží mě, i když ne nějak výjimečně dobře, už od mala, nevěřím tomu." Loki si povzdychl a odvedl ji na pohovku, kde si sedl vedle ní. ,,Já nevím. Ale měla bys být šťastná, že můžeme být spolu. Je mi jedno proč to udělali, hlavní je, že oba žijeme, no ne? Uvolni se taky trochu." Znova jemně přejel Chiren po hřbetě ruky. ,,Proč tě pustili?" Trvala na svém. ,,Na tom přeci nezále-"

,,Ano, záleží."

,,Já nevím. Nic si z toho nepamatuju!" Měla pravdu, zdrogovali ho. A to něčím silným. ,,Co po tobě chtěli?" Loki složil hlavu do dlaní, pokoušející se zamyslet. ,,Nevím. Vážně netuším. Ale měla bys to taky zkusit, je to tak uvolňující. Žádné problémy, důvěřuj jim. Pomůžou nám." Děsilo ji, jak o ní a o něm mluvil jako o nich. Jako by byli pár. Musela z něj dostat co od nich má za úkol. Nejhorší bylo, že si sám jeho úlohu nejspíše ani neuvědomuje. V podvědomí má zafixované co musí udělat. Pokývala hlavou a zvedla se. ,,Vajíčka se slaninou zní dobře." Loki se s ustaraným úsměvem zvedl. ,,Nejsou zlí, jak si myslíš. Popřemýšlej o tom. O nás." Chiren potřásla hlavou a přitakala. Naposledy se na ni podíval, na tváři si pohrával s úlevným úsměvem. Dívka mu pohled oplatila. Odešla z obývacího pokoje, avšak neměla v plánu se zabývat tím, co jí řekl. Půjde do knihovny a pak vypadne. Vrátí se až večer, s Christopherovo návratem, domluví letenky a poté bude konečně volná. Splní cíl svého tetování, po všech těch letech. 

Nemusela jít daleko, aby knihovnu našla. Uvažovala, co všechno z  toho co vidí je hologram a co realita, když vcházela dřevěnými pozlacenými dveřmi, s nádherně vyřezanými kresbami. Zatím co venku všechno působilo jako z budoucnosti, ne-li z jiné planety (Chiren si nemohla pomoct a vzpomněla si při tom na těch pár dílů Star Wars co viděla), v knihovně vládnul věčný klid. Police tu byly dřevěné a velice honosné, stálo jich několik v řadě, jako domino. Stačilo by povalit jednu a o zbytek by se postaraly samy. Vše bylo dokonale čisté, bylo vidět že knihovnu někdo pečlivě opečovává. Ta ironie, dívka v místnostech nezahlédla ani živáčka. Nezbývalo, než se do hledání pustit sama. Neměla nejmenší tušení co má hledat, zprvu zkoušela různé mýty a staré pověsti, avšak nenašla ani zmínku o tom, co potřebovala. Vždyť ani pořádně neví co hledá. Hledala přibližně dvě hodiny, než  to vzdala a sedla si na koženou pohovku u regálu Historie. Položila si hlavu, ale ještě předtím stihla zachytit něco, co mezi knihy nepatřilo. Zvedla se a ze zvědavosti přešla k polici. Vytáhla nevelké plátno, ovšem s přenádherným obrazem. Čekala něco lepšího, něco co by jí mohlo pomoct s hledáním. Místo toho našla obraz. Když už nic jiného, alespoň si ho prohlédla. Autorka, jak se dozvěděla podle podpisu, vyobrazila jezero pod noční oblohou, za svitu měsíce. Ve vodě se procházel hoch, otočený zády. Obraz byl evidentně hodně starý, neboť barvy již byly zašlé a nebylo možné s jistotou určit, co bylo jak nabarvené. ,,Dědictví. Domnívám se, že tento obraz nakreslil někdo z mých předků. Můj vnuk mi ho přivezl z Evropy, kde žili." Chiren zalapala po dechu, načež se prudce otočila. Za ní stál muž s vrásčitou tváří, šedými vlasy a s půlměsícovými brýlemi nasazenými na jeho výrazném nose. Hleděl jí přes rameno na obraz. ,,Vy jste knihovník?" Upřímně mile se na ni usmál. ,,Scott O'Brien, k vašim službám, slečno.."

,,Chiren.. Chiren Emersonová." Uznale pokýval hlavou. ,,Hledáte něco konkrétního? Mohu vám s něčím pomoct?" Rudovláska nesměle zavrtěla hlavou, co by mu tak asi řekla? Jo, hledám knížku, která nejspíš ani neexistuje, o stvůře, co mi zabila rodiče. A mimochodem, zase se občas objevuje v mé blízkosti, takže bych být vámi dávala pozor, aby vás nesežrala zaživa. ,,Ne, jen jsem se přišla podívat. A shodou náhod jsem narazila na tenhle obrázek." Položila ho zpátky na své místo. Otočila se k muži zády a vyrazila k odchodu. Chvíli se ozývaly jen její vlastní kroky, když ji Scott O'Brien chytil pevně za ruku. ,,Musíš být sluncem. Najdi svůj osud reality zavřením oka. Pospěš si." Do dlaně jí vložil zmuchlaný kus papíru, načež se stáhnul.