Chiren - Realita zimního slunce

2. První zimní měsíc

O dvanáct let později
,,Běžte, běžte, běžte! Rozdělíme se, každej sám za sebe sestřeste poldy, pak se vraťte do doupěte!" Křikl Jonathan na partu. Terry se rozběhla rovně, Jonathan za ní, Paolo skákal přes střechy, to mu šlo nejlépe, a Benjey to kličkoval mezi úzkými uličkami.
A Chiren vyběhla přesně tam, kde jí to přišlo nejjednodušší. Do lesa. Měla štěstí, neboť stačila chvíle běhu a ocitla se v jednom hustém lese. Kličkovala mezi stromy, běželi za ní dva policisté. Jeden obtloustlý a nevelkého vzrůstu, ten běžel daleko za nimi, jeho kondice byla k smíchu. Druhý policista byl štíhlý a Chiren skoro doháněl, jenže ona byla zvyklá utíkat od mala. Běžela rychleji než on, i když ne o moc, za to to byla běžkyně dlouhých běhů. Většina lidí, co ji kdy naháněli, a to jich nebylo sotva málo, rudovlasou dívku ztratili daleko před sebou, ať byli seberychlejší. Ona vždy utekla.

V rychlosti se otočila za sebe, jaký má před policistou náskok. Když zjistila že velký, zahákla se za nejbližší silnou větev, vyšvihla se na ni a začala šplhat do koruny stromu. Naneštěstí jí při tom spadla její černá čepice, ovšem zpět na pevnou zem už nemohla, přímo pod ní stál onen hubený policista, zhruba okolo dvaceti let. ,,Slez dolů ty jedna malá mrcho! Tví přátele tě tu nechali, nemáš kam utéct. Vzdej se nám a můžeme se ještě nějak dohodnout!"
Chiren se nad tím ušklíbla, teď už jen vymyslet jak získat zpět svou čepici. Vylezla výše do koruny stromu, kde ji nemohl zahlédnout a rozhlédla se. Spatřila dvě možnosti, z kterých s vybrala tu bezpečnější. Pomalu se začala přesouvat z jednoho stromu na druhý, přičemž se spoda byla nepostřehnutelná. Silné větve se pod její malou váhou téměř neprohýbali.
Posledních několik let žije ze dne na den, za tu dobu si zvykla jíst jen málo, aby víc zbylo na její tetu, tudíž byla pohublá, ale měla i svaly z neustálého běhu, lezení po stromech,...
Po chvilce se ocitla na místě, kde chtěla být. Spatřila dva policisty, jak stále stojí pod stromem daleko od ní a myslí si, že je schovaná nad nimi.
Přidržela se studeného kmene a nohou kopla do jedné z mnoha větví. S rachotem se zřítila k zemi, načež Chiren s radostí pozorovala, jak se k spadlé větvi muži rozběhli v domnění, že je to ona, nebo že se v onom místě nechází.
Ovšem když oni doběhli tam, Chiren po stromech přelezla zpět, sebrala svou čepici, mírně zašpiněnou částečně od hlíny, částečně od sněhu. V rychlosti ji oprášila, načež už vybíhala s taškou přes rameno, plnou kradených věcí, směrem k určenému místu.

,,Á, podívejme se kdopa se nám tu konečně ukázal. Tak co máš." Ne příliš nadšeně ji přivítal Jonathan a ukázal na dívčinu tašku. Zdál se být z něčeho pobouřený, ale to on býval často, takže nemělo smysl se tím nějak zvlášť zabývat. Položila tašku na stůl, rozevřela ji a vykoukly na ně peníze, které přes den nakradla, plus několik dalších věcí. ,,Sluníčko se ukázalo! Že jsi mi přinesla nějaký pitíčko? Aspoň maličký, opravdu takový mrňavounký by mě strašně moc potěšilo. Víš," přimotala se k nim Terry, z jejíž hlasu byl slyšet alkohol a bůh ví co dalšího. ,,Mám teď ohromnou chuť na něco, cokoliv dobrýho. Ale, víš jak to myslim, nějaký sňupáníčko by se šiklo. Nemáš pro mě něco, Sluníčko?" Chiren si povzdechla. Nenáviděla, když ji někdo, kdokoliv říkal Sluníčko. Jenže k její smůle jí tak říkali všichni v partě, obvzlášť Terry, která si v její neustálé opilosti nejspíš nepamatovala dívčino jméno, proto jí tak říkala.
Chiren si onu přezdívku zasloužila hlavně kvůli její barvě vlasů, a to rudé. ,,Ne, dneska pro tebe Terry nic nemám." Ušklíbla se na ni a otočila se zpět k Jonathanovi, který Terry, jeho sestru příliš nevnímal a přepočítával peníze. ,,Sluníčko mě zklamalo! Zklamalo!" Až moc uměle se Terry pokusila předvést pláč, ale nakonec se odplazila zpět k sobě, opravit si černé stíny na očích.
,,Máš tu přebytek. Na co je potřebuješ?" Promluvil na rudovlásku po chvíli Jonathan.
Jonathan byl vysoký, svalnatý, dvaceti pěti letý 'kápo' party, a straší bratr Terry. Jejich matka byla silná alkoholička, jak také skončila, a otec je oba mlátil. Proto společně utekli a následně se tak stali pouličními zloději.
,,Nejsou pro mě." Odsekla, sáhla po tašce a už se chystala odejít. ,,Tak pro koho, když ne pro tebe, ani pro mě. Víš že můžeš dlužit jenom mě, nikomu jinýmu." Hrubě ji chytl za bradu a vyzdvihl jí tak, aby si viděli do očí. ,,Nemusí tě to zajímat. Neni to tvoje věc." Odtrhla se, ovšem Jonathan ji jen tak nepustil, chtěl vědět vše co se týče peněz. A jeho party. ,,Omyl, má mě to zajímat. Já jsem kápo, takže vyklop pro koho ty peníze jsou." Chiren si povzdychla, nerada s ním prohodila více než pár slov, ale teď evidentně neměla na výběr. ,,Jsou pro mojí tetu. Neni, eh, úplně v pořádku." Pravda byla taková, že její teta Judith několik let trpěla jakousi mentální poruchou, takže se Chiren spíše starala o ní, než Judith o Chiren. Naštěstí jí s tím pomáhal Christopher, který je od doby, kdy tehdy ještě malou Chiren přivedl do Judithina domu, navštěvoval.
Jonathan ji pustil, ale dále ji nesouhlasně propaloval pohledem. Popadla tašku s věcmi a zamířila do svého pokoje. Zabydleli se ve starém, polorozpadlém opuštěném domě, který si za těch několik let už dokázali víceméně zařídit. Chiren vytáhla sluchátka, pustila si do nich hudbu z telefonu a začala se pomalu pohupovat do rytmu. Byl to úlevný pocit, hudba v uších, jako by její duše alespoň na onen okamžik byla svobodná. Sedla si na postel a mezi krámy z tašky vyhrabala dopis, který dostala toho dne rána, akorát ještě nenašla čas si ho přečíst. Až teď. Moc dobře věděla od koho je, a jak moc je důležité, aby ho nikdo z týmu neviděl. Rozbalila ho a nejistě začala číst. Každé slovo hltala, ale dopis v podstatě nevnímala, chtěla jen vědět, jestli jí vzali, nebo ne.
,,Sakra." Zaklela po dočtení. Nemohla tomu uvěřit, co udělala špatně?
Pokoušela se přihlásit na školu, což samosebou nesměl nikdo vědět, jinak by ji okamžitě vyrazili z party. A tahle parta byla její život, i když často by ráda svůj život dosti pozměnila. Ovšem co víc jí zbývalo, než se smířit s tím co má a žít s tím. Někdo zaklepal na dveře. Trhla sebou, pohotově zastrčila dopis pod polštář, vytáhla si sluchátka z uší a něco zavrčela. Věděla kdo to bude, jako jediný klepal. ,,Mám pro tebe to, cos chtěla." Vešel Paolo dovnitř a na postel položit tlustou knihu. Chiren zalapala po dechu, alespoň něco jí v ten den udělalo radost. ,,Děkuju." Uvnitř ní byla o hodně nadšenější, jenže nebyla zvyklá dávat své emoce příliš najevo, proto to ani tentokrát neudělala. Uvědomila si, jak její poděkování bylo slabé, tak Paola poplácala po rameni. ,,Jdu dolů pro drink, chceš taky?" Nejistě přikrývl, byl jeden v partě jediný, který moc nepil ani nic nebral. Chiren také nic nebrala, ale napít se klidně napila.

Venku se mezitím setmělo, když najednou uslyšeli ránu venku. Všichni byli na mol, až na Paola, ten měl jen jednu sklenku whisky za celý večer, jinak nic. U Terry s Benjeyem to bylo klasické, ti popíjeli celé dny i noci. ,,Jdu to obhlídnout," ozvala se Chiren, z které alkohol jen táhl. Vzala si na sebe její obvyklý černý kabát, čepici, černé kotníkové boty a vyšla ven, do tmy. Na zemi byl čerstvě nasněžený sníh, a jelikož byla dočista mimo, začala se v něm převalovat, jak nejintenzivněji mohla. Když se po nějaké době zvedla, vzpomněla si proč vůbec šla ven a rozostřeným pohledem se rozhlédla.
Spatřila, sice matně, ale přeci jenom, vysokou mužskou postavu, stojící ve stínu. ,,Hej pane! Nejste vy, já, teda ty ďábel? Vemte se do pekla, já tam chci. Od kdy jste dva?" Zrak se jí rozdvojil, sotva stála na nohou.
,,Nevím co tu dělám. Tady bych být neměl." Říkal si onen muž pro sebe. ,,Jsem kvalitní whisky, chci říct Chiren. Vždyť já vim jak se já jmenuju, no ne?" Hlasitě si říhla, přímo vedle vysokého muže s černými vlasy a v zeleném obleku. Víc detailů si Chiren všimnout nestihla, neboť nedokázala na nic pořádně zaostřit. ,,Jsem Loki. Kde se teď přesně nacházím? Mé plány byly něčím zhaceny."