Chiren - Realita zimního slunce

4. Teta Judith

Chiren Lokimu propůjčila hnědý kabát, který jí samotné byl velký, takže si ho Loki mohl alespoň přehodit kolem sebe, aby nebyl až tak nápadný a na hlavu mu nasadila její černou čepici, které by se za normálních okolností nikdy nevzdala. Neměla ponětí co se s ní děje, nikdy nikomu nepomáhala, tak proč zrovna jemu ano? Obvzlášť když ho hledá celá Amerika, ne-li celý svět. Nesouhlasila s tím, nejraději by ho okamžitě nahlásila, ovšem něco, jakýsi vnitřní smysl jí v tom bránil.

,,Takže,..." nakousla téma Chiren, když už hodnou chvíli šli beze slov. Chvátali zapadlou New Yorskou uličkou, o které příliš lidí nevědělo, proto se jí vydali, byla malá pravděpodobnost, že by někoho potkali. ,,Ty jsi bůh.. čeho vlastně? Vážných ksichtů?" Ušklíbla se, čekala podobnou reakci od Lokiho, ale ten její pobavení nesdílel. Nezaujatě se na ni podíval, načež vzhlédl k šedavé obloze. ,,Bůh lsti a falše." Řekl suše. ,,To je úžasný," s velkou dávkou ironie zamumlala Chiren tak, aby ji nezaslechl. Ovšem věděla, že se jí to příliš nepovedlo, neboť se Loki uculil, ale nic neříkal. ,,Takže se dokážeš usmát." Utrousila nakonec.

Došli do moderní části New Yorku, kam Chiren chodila jen zřídka kdy. Buď při návštěvě své tety Judith, nebo když se vyskytla šance na čistou a nepostřehnutelnou loupež.
Snažila se využívat co nejnenápadnější cesty, skrývala se ve stínech vysokých budov, ale už jen samotný pohled na ně byl pobavující. Kabát byl Lokimu výrazně malý a jeho oblečení zbarvené do zelena zpod něj nápadně čouhalo. Alespoň Chirenina čepice ho trošku zahalovala.
,,Seženu ti oblečení." Řekla stručně, když klepala na dveře od jednoho bytu.
Otevřela je hnědovlasá čtyřicátnice s holí v ruce a s nepřítomým výrazem na tváři. ,,Jsi tak strašně podobná tvé matce. Už jsem ti to říkala? Máš stejný pohled jako ona. Ale chování máš jako tvůj otec. Taky si chtěl udělat díry do ucha." Třesoucí ruku natáhla k dívčinému uchu, ve kterém měla dva piercingy. Chiren její ruku opatrně odstrčila, načež vtáhla Lokiho dovnitř a zabouchla za ním. ,,A tohle je tvůj nový přítel? Je k zulíbání." Mluvila nezřetelně a pomalu, přičemž neustále tikala hlavou. ,,Přinesla jsem ti peníze na zaplacení účtů. A pak nějaký hadry, který se mi v krámu zalíbily." Chiren jí předala, to, kvůli čemu přišla a už táhla Lokiho do svého dřívějšího pokoje.
Nechtěla s Judith debatovat o onom oblečení, které jí dala, musela by lhát. Vše, co jí Chiren darovala je kradené, o čemž Judith samosebou neví, ani se nesmí dozvědět. Myslí si, že její neteř je bezchybná, studující obyčejná dívka, s dobrou brigádou. Ale její mentální zdraví na tom nebylo dobře, takže Chiren se na ni nemohla zlobit. Alespoň neviděla jasné fakty přímo před sebou, že Chiren není nic z toho, za co jí Judith považuje.
,,Je tu ještě oblečení po mým tátovi, Judith pořád doufá, že se jednou vrátí. Na, zkus si to." Hodila po Lokim velkou šedou mikinu s kapucí, černé tričko s červeným potiskem a džínové kalhoty.
,,Proč mi vůbec pomáháš?" Otázal se Loki poté, co se převlékl do nových věcí. Chiren mezitím někomu psala přes telefon a seděla u malého psacího stolu v růžové barvě. Vše v pokoji bylo laděné do růžova, neboť ona jako malá milovala růžovou. Ovšem věci se dost změnily, teď je na růžovou alergická, černá jí mnohem více vyhovuje.
,,Na to se sebe ptám taky, ale pořád jsem nenašla odpověď." Pokrčila rameny, shlédla ho pohledem od hlavy až patě a zašklebila se. Kalhoty mu byly velké, prapodivně v nich plandal a do toho ona šedá mikina.. Byl zajisté k nepoznání. ,,Ještě čepici." Sehnula se k šuplíku, aby nějakou starou čepici vyhrabala.
Našla akorát tmavě zelenou, mírně potrhanou, ale to nevadilo. Pokusila se mu ji nasadit na hlavu, jenže při tom Lokimu šlápla na nohu, lekla se a uskočila ke stolu, kde jako připravená na ni čekala židle, o kterou se přerazila. Dopadla tvrdě na zem. Loki na ni pouze zíral, evidentně potlačoval úsměv. ,,Netlem se. Spadnout může každej. Že bys mi třeba pomohl se zvednout, když tam tak tupě stojíš? Strávíš tu s náma pár týdnů, musíš naučit být trošku hodný."
,,Nebudu tě zvedat, lidé jsou od toho, aby sloužili, ne aby byli obsluhováni." Chiren si povzdechla, neměla ponětí, jak to s ním má vydržet ještě měsíc. Vždy byla sama, snad nikdy si nezvykne na tak častou přítomnost člověka. Ještě k tomu v podstatě neznámého. Ale u koho se také dalo říct že ho zná, nikdy jí emoce a zájmy ostatních příliš nezajímaly. ,,To je podstata přátelství, musíš ostatním vyjadřovat svou, eh, lásku..?" Drobet se zakoktala, v životě nikoho o ničem takovém nepoučovala. ,,Jste jen slizští červi, co potřebujou mne jako vůdce. K ničemu jinému nejste užiteční, pouze kazíte tento svět. Bez vás by vše bylo lepší." Chiren se na něj zaujatě koukala, ale nijak zvlášť ji jeho slova netrefila, dalo by se říci, že ji obešla velkým obloukem. Jen ji bavilo se na něj dívat tím pohledem - všichni ho znají, ten naštvaný pohled, zaručující blízkou zkázu. ,,Jestli jsou podle tebe lidi tak slizští jak říkáš, tak na co mě potřebuješ?" Držela kamennou tvář, i když měla sto chutí se drze zašklebit, aby ho ještě více vyprovokovala. ,,Nepotřebuji tě. Nepotřebuji žádného lidského tvora." Opáčil, ale ani se nehnul. ,,Jestli mě nepotřebuješ, tak můžeš jít." Loki se chvíli rozmýšlel, ovšem nakonec vyrazil ke dveřím, prokráčel chodbou, kde na něj Judith volala s prosbou na telefoní číslo na pekárnu. Chiren vešla do chodby chvíli po něm, kdy už on byl někde pryč. ,,Utíká ti přítel." Podotkla Judith, ale to si dívka už nazouvala boty a vycházela z bytu. Jenže neměla v plánu dohánět Lokiho, na toho neměla náladu.