Chiren - Realita zimního slunce

25. Minulost zapomnění

Tehdy 14ti letá zmatená a nasupená Chiren se vracela domů. Ještě na ni plně nedolehlo zjištění, že právě nejspíše přišla o svého nejlepšího přítele Troye, tak si do uší nasadila sluchátka a v hlavě si přehrávala stále dokola jejich rozhovor. ¨Ta zmalovaná holka s piersingami v obličeji - to na ni byla naštvaná. Na Troye částečně také, ovšem umanula si, že ona byla -a je- důvod všech všech problémů. Nedokázala si přiznat, že by sama mohla být ten problém. Ne dívka, ne Troy, ale ona. Dávala to za vinu všem ostatním, jen ne sobě. Na to v tu chvíli byla až moc rozzuřená. Kdyby došla domů a přemýšlela o tom hezky v klidu, s černým čajem u televize, možná by k onomu závěru postupem času došla. Možná by si uvědomila její chybu. Přeci jen, klidně to mohlo dopadnout dočista jinak, kdyby mu dala šanci, nebo kdyby se rozhodnla to řešit, ne jen utéct.
Možná by po návratu domů ulehla do postele a po probuzení s čistou hlavou by se mu omluvila, nebo by se přes něj přenesla a konečně se otevřela možnosti více kamarádů.
Jenže to se nestalo. Ten den domů už nedozarila.
Aniž by si to uvědomovala, v kapse stále muchlala výtržek z novin o její přítelkyni. Sadie. Nezabývala se tím, rozhodně ne vědomě, článek mohl hovořit o komkoliv jiném. Ovšem... zrzavá mladá dívka? Podvědomě jí to hlavou vrtalo, i když takovou představu zavrhovala.
A náhle, jako by Bůh vyslyšel její myšleky a chtěl ji ujistit, postřehla v koutku oka záblesk zrzavých vlasů. Tak jasně zrzavých vlasů, jež nešlo přehlédnout. Najednou částečně opomněla na Troye, do mysli se jí vlila pouze Sadie. Je to pravda? Je pravda co píšou v novinách? Sadie stála na druhé straně prázdné silnice a zvesela na Chiren mávala. Ta neodolala a vydala se za ní.

Další chyba. Neměla se nechat rozptýlit.

Sadie ji přivítala objetím. Už to přišlo rudovlásce divné, vždyť se spolu bůhví jak dlouho nebavily, sotva na sebe pohlédly a teď se přijde zrovna Sadie usmiřovat? Ovšem objetí oplatila pevným stiskem. Ať se děje co se děje, tak ať je to alespoň pořádně. Odtáhla se a pořádně si kamarádku prohlédla. Dlouhé rozpuštěné vlasy v barvě liščího kožichu, úhledně rozčesané, světlá tvář pokrytá pihami, na rtech úsměv. Vypadala šťastná, šťastnější než kdy dřív. Ale v zelených pronikavých očích se jí zračilo něco jiného, ovšem Chiren nedokázala určit co přesně. ,,Na něco jsem přišla." řekla hlasem, který nic nevypovídal. Člověk seznámen se Sadie jen částečně či vůbec by nepoznal pražádný rozdíl, jenže ona ji znala, až moc dobře aby odhadla - a to správně - že za oním neutrálním hlasem tónem se skrývá mnoho nadšení a přemáhání se k ovládnutí. Poznala když byla šťastná, a přesně tentýž výraz nasadila vždy, když za nimi do pokoje přišel její otec.

Společně běhaly až do míst, kam ani jedna nesměla, braly si věci, byť jen drobnosti z menších krámků, prozkoumávaly každý šuplík jak v Christopherově, tak v bytě Sadiiných rodičů. Slíbily si, že se nikdy ani nezmíní před někým dospělým o jejich malých dobrodružstvích a co řekly, to také dodržely, nikdo se to nedozvěděl ani od jedné z dívek. Leč pravdou je závist z Chireniné strany pro pohled, který Sadie používala. Rudovláska příliš nevynikala ve lhaní, tak si vymyslela vlastní taktiku. Nemluvit. Ignorovat. Vědomě ji ovšem začala využívat až od doby, co se přidala k Jonathanovi, což nastalo během patnáctého roku. Ale na tak nevinný pohled to nemělo.

A z toho důvodu poznávala jí tak moc známý výraz na dívčině tváři. ,,Hm?" nejistě na ni pohlédla. ,,Pojď za mnou," usmála se Sadie, a tak ji následovala. Chiren neustále v kapse žmoulala papírek, nemohla se zbavit podezření. Ne. Je to přeci pouze Sadie, no ne? Snažila se tomu nedával velkou váhu, avšak pro jistotu kontrolovala cesty úniku. Procházely okolo domů, silnic a hlavně okolo mnoha lidí. To Chiren do jisté míry uklidňovalo. Kdyby se Sadie o něco pokusila - což se nepokusí, uklidňovala samu sebe - stačilo by zavolat o pomoc a někdo by určitě přiběhl. Nebo ne? Nemohla si být ničím jistá, kdyby Sadie-