Chiren - Realita zimního slunce

23. Oběti

Běžela a běžela, netušila kam, neohlížela se za sebe, nechala se vést svými zastřenými smysly. Neměla kam jít, tak se po dlouhou dobu bezcílně a stále ještě omámena drogou, toulala po městě, vyhýbala se jakémukoli kontaktu s lidmi. Skoro by nepoznala když se vymanila ze světa, ve kterém Christopher spolu s dalšími trávil spoustu času. Ale poznala, a to díky tlaku. Uši jí zalehly téměř okamžitě co opustila ono místo. Rychle si prohlédla stavbu okolo ní, vysoká, prosklená a s obrazcem orla, kdyby se někdy hodlala vrátit, o čemž pochybovala. Ale stát se může cokoliv. 

Světýlka za okny, ozdoby na regálech, stromečky rozsvícené na každém kroku... Vánoce jsou tu. Další den byl jako stvořený ke štěstí, lásce a tomu všemu, co Chiren neměla šanci poznat, aby jí to bylo tak důvěrně známé, jako mnohým. Letos Vánoce stráví sama

Když se už blížila půlnoc a chuť pochodovat dál ji opustila, uchýlila se k zastrčené lavičce v parku, kde se uvelebila a pokoušela se alespoň trochu naspat. Nohy a ruce ji sice zábly od studeného zimního vzduchu, nos a tváře měla zbarvené do ruda, ovšem v ten moment si lehla na nejbližší místo. 

Probrala se uprostřed místnosti. Místnosti, která jí byla známá pouze z útržků ze vzpomínek, z Judithiného neuceleného vyprávění. Nacházela se doma. Malá televize u knihovny, velká, tmavá, ale hlavně pohodlná pohovka, výhled na město... Chiren se zapotácela. Co se děje? Slyšela odemykání dveří - někdo vcházel dovnitř. Zůstala nehnutě stát, jako přikovaná k zemi. Měla by něco udělat, jít pryč, začít křičet, podívat se kdo přišel, ale ona toho nebyla schopná. Svaly ji neposlouchaly, stejně tak jako smysly, nemohla racionálně  přemýšlet. Uběhla snad nekonečná doba, než do místnosti vstoupila žena. ,,Nicolasi, polož tu krabici na stůl. Každou chvíli přijdou, měli bychom to připravit." Pohodila svými rudými vlasy a usmála se na muže, vcházejícího za ní. Chiren sotva popadala dech, to nemůže být možné. Vždyť oni.. jak.. 

Rozhodla se neptat. 

,,Mami! Tati!"  S napřaženou náručí se vrhla proti svým rodičům. Jenže nimi prolétla, jako byli pouhý vzduch. ,,Mami?" Úzkostlivě pohlédla na svou matku, která jí pohled neopětovala. Neviděla ji. Co je tohle za hnusnou vzpomínku? Její mysl si s ní hraje, trápí ji. Bez hnutí stála na jednom místě po dlouhou dobu, přemýšlela nad jejími činy, nad dějem okolo ní. Rozpomněla se na den, kdy unikla z nemocnice. Většinu měla ztracenou v mlze, ovšem jednu věc si pamatovala dobře. Až příliš dobře. Snažila se na to zapomenout, vymazat to ze všech vzpomínek. Nedokázala si  vysvětlit co se stalo, a to ji děsilo. I když ten pocit svobody... Od té doby jí to stále svádělo použít její sílu, vzletět nad oblaka. Jako předtím.

Nemohla. Nechtěla. Bála se, měla strach sama ze sebe. Tehdy ji to zachránilo, ale bude to tak napořád? Jak k síle vlastně přišla? Nebyl to pouhý jeden ze snů, které měla? Spousta nezodpovězených otázek.

Tvé síly sílily. Ví James o tom, co dokázala?

Musíš být sluncem. Najdi svůj osud reality zavřením oka. Pospěš si. Vybavila se jí slova knihovníha. Věděl o ní něco víc? Nebo hrál jen na dramatičnost?

,,Už jsou tady!" Vytrhla ji z uvažování  Yasmine. Téměř okamžitě na to se otevřely dveře a vešla osoba, kterou rozhodně neočekávala. Ona sama. Usmívala se na celé kolo, nadšená s návštěvy rodičů. Chiren se pořádně prohlédla. Její druhé já jí bylo natolik odlišné, husté, k pasu dlouhé rudé vlasy, plné tváře, ďolíčky v koutcích úst, když se usmívala, úžasná postava.. jako její dokonalé dvojče. Oproti ní byla pouhým odpadem, byla tím nechtěným dítětem. A aby toho překvapení nebylo málo, na prachu se objevil Troy. Ten samý Troy, který byl již dávno mrtvý, rukou oné stvůry. Stejně jako její rodiče. Všichni v místnosti byli mrtví, až na ni. Co to má znamenat? Dostaly se tak na povrch její touhy? Věci o které přišla se jí teď zjevily přímo před nosem, i když nemohla dělat nic, ani ji neviděli. ,,Judith je v pokoji, čekalo se na vás."

V ten moment se probudila do nového dne. Stále byla tma, ale poznala, že brzy se bude rozednívat. Posadila se na lavičce a rozhlédla se kolem. Pár posledních opozdilců ještě kupovalo dárky pro své blízké, jinak byl naprostý klid. Zamyslela se nad svým snem, pokud se tomu tak dalo říkat. Všichni zemřeli... ona jediná žije... má to nějakou spojitost? Judith. Byla tam také. Pohotově vstala, hlava se jí zatočila, ale to jí nezabránilo v postupu. Co když se jí také něco stalo? Dlouho ji neviděla, mohla zemřít a Christopher se vůbec nemusel zmínit. Samozřejmě mohla být jen paranoidní, ale nechtěla nic riskovat. Přišla o všechny, které kdy měla alespoň trochu ráda, nehodlala přijít o další. Na paměť se jí dostali ještě Paolo s Terry, ale o ty zas až takový strach neměla, dokáží se o sebe sami postarat. Zatím co Judith je naprosto bezbranná, musí ji zajít zkontrolovat. Sice je to riskantní, Christopher určitě bude střežit Judithin byt jako oko v hlavě, kdyby se Chiren rozhodla přijít.

Stála před domem, zahalená pod kapucí, aby ji náhodní agenti hned nepoznali. A vyplatilo se to, kolem se pohybovalo až nezvykle moc lidí. Nepoznala kdo z nich je obyčejný člověk a kdo ne, ovšem když si u jednoho z nich byla více než stoprocentě jistá, přikradla se k němu ze zadu a vzala si jeho pistoli, což zmnohonásobilo možnost, že si jí všimnou a zkrátilo jí to čas. Potřebovala ale něco na obranu. Nedivila by se, kdyby byli všichni ti lidé agenti. Nadechla se, a zaklepala. Klíče u sebe neměla, musela spoléhat na tetinu přítomnost. Což bylo dosti obtížné, když jí hrozilo možné nebezpečí. Nic se neozývalo, dokud neslyšela kroky. ,,Už stokrát jsem ti říkala, že jsem jí neviděla!" Vyjekla Judith. Chiren vydechla, přičemž si uvědomila že při čekání vůbec nedýchala. Dveře cvakly a Chiren vtrhla dovnitř, dřív, než ji někdo spatří. Judith na ni pohlédla, nejdříve ji nepoznávala. Ale poté co ze sebe Chiren strhla kapuci, se rozzářila upřímným nadšením. ,,Zlatíčko! Christopher se po tobě ptal! Dokonce mi sem poslal i pár hodných chlapíků, kteří mi došli pro nákup. Ten je tak milý, že na mě myslí." Rudovláska ji příliš nevnímala, rovnou se jí vtrhla do náručí. ,,No tak, no tak, pojď, půjdeme zavolat hodnému strýčkovi Christopherovi, že jsi tady."

,,Ne!" Vyjekla, aniž by si uvědomovala co dělá. ,,Teda... chtěla jsem... na co se přesně ptal?" Judith se na svou neteř usmála. ,,Nepamatuju se. Vím jenom, že byl strašně uspěchanej." Chiren pokývala hlavou. ,,Dáš si čajík? Mám černý s citronem, tvůj nejoblíbenější." Dívka ji chytla za ruku. ,,Ne, to je v pohodě, já hned musím jít. Poprosím tě o j..." sesunula se k zemi s naprosto třeštící hlavou. Sotva popadala dech. ,,Neříkej o m-mně Chri-christophe.. rovi" Judith se nad ní s ustaraným pohledem sklonila. ,,Sluníčko moje, co se děje? Zavolám mu, potřebuješ pomoc." Snažila se vzepřít, když spatřila věc, která naznačovala pouze smrt, nic jiného. Nemohla ze sebe vydat ani hlásku, natož varovat Judith. Zavřela oči, musela něco udělat. Sevřela ruce pevně v pěst, nasála veškerý vzduch okolo, celé tělo jí vibrovalo s použitím síly, kterou očividně oplývala. Oči jí zazářily, načež se jí z plic vydral řev, spojený s větrem. Jenže odhodila Judith, ne onu stvůru zabíjející její blízké, jako by lidské zákony neplatily. Chiren nevnímala nic okolo ní, v hlavě jí běžela jen jedna věta. Teď ji to zabije. Nemohla myslet na nic jiného, ostatní věci v tu chvíli postrádaly veškerý smysl. Nebyla smířená se svou smrtí, ještě ne. Cítila, že jí někde bude potřeba, že by ještě mohla být důležitá. Ale strach uvnitř ní ji dostával. 

Až do okamžiku, kdy si vzpomněla na zbraň, zastrčenou v kabátě. Vytáhla ji a než kdokoliv nadál, vystřelila. Ačkoliv se střela trefila, proletěla stvůrou. Vystřelila ještě párkrát, a pak nastalo ticho. Hlava se jí přestala točit, mohla opět volně dýchat, avšak Chiren se neodvážila odpoutat pohled od stropu, rozhlédnout se kolem. Uslyšela hlasy od chodby, a to ji přinutilo jednat. Sklopila pohled. Na podlaze leželo tělo v kaluži krve. Ne její. Ne oné záhadné osoby. Judithino nehybné tělo. Při výstřelech neslyšela její křik, byla příliš zabraná do sebe. Do očí se jí nahrnuly slzy, přišla sem Judith ochránit, přičemž ji sama zabila. 

Ona. 

Nikdo jiný.

Klopýtavě došla až k ní, kde ji s brekem objala. Zbraň odhodila ke dveřím, už nikdy nic takového nechtěla vidět. Judithino mrtvé tělo odnesla na postel, kde s ní zůstala, držící se s ní za ruku, dokud do bytu nevtrhli agenti. Našli ji tam, jako hromádku neštěstí. Podívala se na ně, uslzenýma očima. ,,Ani hnout! Jdi od ní dál, ruce nad hlavu!" Chiren zdvihla ruce, načež silný vítr prolomil okno a odhodil všechny, kormě jí a Judith. ,,Zastavte jí!" Slyšela povely za sebou, ale to už vyskočila z okna.