Chiren - Realita zimního slunce

24. Přijetí za své

Chiren bezmocně padla k zemi. Hlavu měla plnou cizích hlasů, kterým nerozuměla. Jako ševelení větru. Vítr, obklopující její tělo ji ovládal. Slyšela ho najednou všude, cítila každý jeho pohyb jako svůj vlastní. Důvěřovala mu, a proto jí dovolil ho využít k útěku před nepřáteli. Ale bude to tak napořád? Nemůže věřit nikomu jinému než sama sobě. I když tohle není člověk... A i přestože z toho není zrovna šťastná, alespoň ví, že se jí to všechno nezdálo. Opravdu dokáže něco víc než obyčejný smrtelník. Zas byla o krok blíž k Lokimu, což ji přivedlo na myšlenky, jak mu pomoc. Kdyby se naučila lépe kontrolovat její schopnost, které zatím zcela vůbec nerozuměla, bylo by pro ni snazší Lokiho dostat pryč. Ještě kdyby věděla kam ho ukryli. 

Judith je mrtvá.

Není už kvůli ní také mrtvý? Její útěk je mohl rozzuřit.. Jamese, a on si svůj vztek mohl vybít na něm. Jenže neměla nejmenší vodítko k místu, na kterém se Loki nachází.  Mohou ho týrat přímo v areálu, ve kterém se celou dobu nacházela, ale také může být několik kilometrů daleko. V onen moment nebylo nic stoprocentně jasné. 

Ze všech sil své tělo opřela o popelnici a pouze oddechovala. Pro tuto chvíli jim unikla, ale kdykoliv ji mohou opět vystopovat. Musí se dobře ukrýt. Nebo zmizet. Stále tu byla možnost uletět do Evropy, i když ta se nezdála příliš pravděpodobná. Agenti hlídkují snad všude, na letišti by ji určitě objevili. Obzvlášť když Christopher ví o jejím plánu. Musí teď hlavně naučit se ovládat samu sebe, svou sílu. Překvapivě se tomu nevzpouzela, obecně s tím byla smířena. Jakoby k ní jednoduše patřila, najednou se vzduch a ona stali jedním. Bez větších dramat to Chiren přijala, aniž by byla příliš vystrašená či překvapená. Prostě se to stalo. Kdyby se to samé přihodilo Terry, s největší pravděpodobností by se z toho zhroutila. Ať už nadšením nebo zděšením. Později by určitě chtěla znát co všechno to obnáší, takže by někam vyrazila a nejspíš by se už nevrátila. Dostala by se hodně daleko, kde by se jí z její zbrklosti něco stalo, v lepším případě by se konečně usadila a možná, opravdu možná skončila s alkoholem, drogami a kradením, našla si slušnou práci a začala žít jako člověk. 

Jenže tady nešlo o Terry, sudičky onu možnost vložily do klína Chiren. Ovšem ta ji promrhala již v dětství, kdy někdo -něco- zabilo její rodiče. Spočinula v rukou Christophera, které byly příjemné a osvobozující, dokud nezjistila čí ruce to jsou. 

Pohlédla na svou třesoucí ruku, zvedla ji na úroveň ramen a soustředila se. Snažila se uposlechnout hlasy v bzučící v hlavě, porozumět jejich jazyku. Zavřela oči, cítila jak se vzduch okolo ní pohybuje. Jemné, sotva postřehnutelné pohyby, s nimiž se Chiren vžila. Jenže nedokázala víc než vánek popoženoucí obal od tyčinky na chodníku. Uvolnila se, zaklonila hlavu a pouze vstřebávala vše okolo. A přesně onen moment kdy nevnímala,  se jí mohl stát osudným. Na její krk začalo tlačit ostří nože. Zalapala po dechu, kterému se jí nedostávalo. ,,Zakřič a já přitlačím o něco víc." Špitl ji do ucha ženský hlas. Tedy, spíš dívčí, dle Chirenina usouzení jí nemohlo být o moc více než jí samotné. Ovšem byla příliš zdrcená a unavená, než aby se tím zaobírala. Vyždímala ze sebe své zbytky života a neohrabaně vstala. Musela uznat, že agenti opravdu nelenili a našli ji vskutku rychle. Nezmohla se na víc, než chabý pokus o útěk, přičemž onu agentku akorát více podráždila. Poté už nemohla dělat vůbec nic. Jen se nechat odvádět zpět ke zlu, které ji čeká uvnitř, Christopher už ji bude jistě vyhlížet, načež se sám postará, aby pro ni nebyla cesta úniku. Únoskyně jí na hlavu nasadila čepici. Chiren se alespoň dohadovala, že to byla čepice. Při rychlé chůzi se jí hlava naprosto motala a žaludek měla jako na vodě, prudce se zastavila a prolomila se v pase. Neměla ponětí kde je, ale to ji nezastavilo a vypustila i toho málo jídla co za den pozřela, před nohy. Dívka se zastavila s ní, poplácala ji po zádech a povzdechla si. ,,Budeš mít vodu na opláchnutí, potom." Chiren se uchechtla. Ostří nože stále cítila na krku, ale byla si jistá, že smrt jí nehrozí, zas tak daleko by Christopher nedošel. ,,Christopher se se mnou nehodlá bavit, když budu od zvratků? To je mi novinka." Pronesla trpce, avšak odpovědi se jí nedostalo. Pokračovaly dál, prošly snad celé město a určitě se  už muselo stmívat. Rudovlásku celá cesta nadmíru vyčerpala, sotva pohla byť jen jediným svalem. Možná to byl účel. Teď, když agenti si jsou vědomi jejích schopností k útěku, raději ji naprosto vysílili, aby zabránili potyčce. Rozhodně chytrý tah. A pak, konečně, jako by jí četli myšlenky, ji agentka strčila (nejspíš) do kufru od auta. Nebo že by to byla dodávka? Nic neviděla, na hlavě měla stále nasazenou čepici, a s tou se vážně těžce určoval čas a vlastně i všechno ostatní. ,,Ani necekni." Ozval se odněkud mužský hlas. To ji přivedlo na otázky: kolik jich je? Mohlo se okolo ní celou dobu pohybovat nespočet agentů, aniž by je postřehla? Mohlo, bez problémů. Onen muž, byl s nimi celou cestu, nebo se k nim připojil až teď? 

Sice neměla v plánu ho uposlechnout, jenže jak sama zjistila, v hrdle jí vyschlo a nejenže se nemohla skoro hnout, nevydala ani hlásku. A tak po zbytek jízdy zůstala zticha a svíjela se na zemi v křečích, snažící se nepozvracet. Když zastavili a onen muž ji vytáhl z auta, stále nic neviděla, a tak se nechala slepě odvádět. Teplota okolo nich se změnila, vešli kamsi do uzavřeného prostoru, ve kterém se drželo teplo. Ne moc tepla, ale alespoň něco. Odvedl ji do již celkem vyhřáté místnosti, kde ji přivázal k židli. ,,Ale notak Christophere, vím že tu jsi. Můžeš mi tu šaškárnu z hlavy sundat." A jako magické zaklínadlo to zafungovalo. Jenže ji nečekal žádný Christopher, žádný James, žádní agenti, žádná upravená místnost. Místo toho spatřila pihovatou dívku, se zrzavými vlasy. A hlavně se šíleným úsměvem ve tváři. Vedle ní stál mohutný chlap s hustými vousy a tvrdým pohledem. Únoskyně zahodila červenou čepičku Santy Clause, kterou Chiren celou dobu nosila. ,,Nenávidím Santu Clause. S jeho pivním pupkem by měl něco dělat." Promluvila. Chiren z nich naprosto zmatená, nechápala co se děje, kde je, natož kdo jsou. ,,A tohle je ona?" Podrážděně si rudovlásku prohlédl. ,,Šťastné a veselé!" Rozkřikne dívka, načež vytáhne nůž a zabodne ho do mužova krku. Krev začala stříkat všude okolo, muž zalapal po dechu a dívka se ještě více rozesmála. ,,Byl k ničemu. Ah, chudáček Brien, měl se víc snažit." 

,,Kdo jsi a co po mě chceš?"

,,Copak si nevzpomínáš na svou sestřičku?" Chiren si ji prohlédla od hlavy k patě. Zrzavé vlasy, pronikavé a šílené oči, obličej plný pih, celá oděná v černém. ,,Já nemám sestru." 

,,Ale jo, pamatuji si to, jakoby to bylo včera. Byly jsme úžasná dvojka, škoda, že to tak nezůstalo."

,,Ujišťuju tě, že kdybych měla sestru, pamatovala bych si to." Odpověděla lhostejně. Nějaká pomatená ženská se vydává za její sestru. Ovšem ona pomatená ženská zabila člověka. Přímo před ní. ,,Samozřejmě že ne biologickou. Byly jsem nejlepší kamarádky. To s tebou byla vždycky taková nuda?" Pohodila s nožem od krve a opřela se o stěnu. Chiren se pokusila zamyslet, ale třeštění hlavy jí to příliš neusnadňovalo. ,,Neznám tě. Když si mě tak pracně dostávala sem, vyhodit mě zpátky na ulici nebude takový problém, co?" Dívka se hrdelně uchechtla. ,,Konečně začínáš být alspoň trochu zábavná. Ale abych se připomněla," udělá jakési podivně psychopatické pukrle. ,,Sadie. Sadie Hamburk." 

,,Neznám. Je mi líto. Teď mě můžeš pustit." Problém byl v tom, že ať si Sadie vnutila co chtěla, Chiren ji neznala. Šel z ní strach, byla blázen. I když možná někdo z dětství.. po chvilce přemýšlení zavrtěla hlavou. 

,,Ah tak," Sadiin obličej se ještě více rozzářil. ,,Tak to tě donutím si vzpomenout."