Chiren - Realita zimního slunce

15. Bílý pokoj

,,Sadie!" Křikla Chiren na zrzavou dívku měsíc po incidentu. Od té chvíle spolu nemluvily. I když to bylo Chiren líto, bála se omluvit se. V té době začala být i více uzavřená do sebe, už se tolik nezapojovala do společenských konverzací jako dříve. Uvědomila si, že občas je lepší mít svou hlavu a své nápady, než poslouchat něčí jiný. Začala se také více věnovat sportu, chodila na hřiště kde na rychlost přeskakovala a podlézala překážky, promotávala se skrze různé úzké prostory, lezla na nejvyšší stromy v okolí. Milovala tu svobodu, když seděla vysoko na větvi, nad všemi lidmi, nad všemi svými problémy, vítr jí vál do rudých vlasů, nechávala ho, ať si s nimi udělá co chce. Hlavní bylo, že byla volná. Vnímala jen vítr ovanující její tvář.
,,Sadie, počkej." Jenže jako by jí neslyšela. Musela si popoběhnout, aby jí mohla zastavit. ,,Chtěla bych se ti omluvit."
,,Na omluvu je trošku pozdě, nemyslíš?" Chiren si povzdychla. Od kdy byla Sadie takto tvrdohlavá? ,,Nikdy není na nic pozdě." Opáčila. ,,Prosím, dej mi ještě šanci. Pojď se mnou." Sice Sadie nebyla příliš ochotná, ale přesto šla.

Chiren se probrala na nemocničním lůžku. Nemohla se pohnout. Levou ruku měla zlomenou, stejně tak jako nohu a několik žeber. Obvazy po celém těle buď to zakrývaly otřesné popáleniny, nebo naražené končetiny. Porozhlédla se okolo sebe, a na židli vedle ní spatřila Christophera. Jakmile spatřil její pohled, úlevně se usmál, náhle naplněn radostí. ,,Judith tu ještě před hodinou byla, ale museli jí odvést. Neměla svoje prášky, už začínala vyvádět." Dívka se na něj chabě usmála.
Christopher najednou zvážněl. ,,Asi není úplně nejvhodnější čas o tom mluvit, ale chtěl jsem ti něco říct. Chci, abys to věděla." Přikrývla. Na nic víc se nezmohla. ,,Tu noc, jak jsi za mnou přišla kvůli tý zrůdě, co kdysi zabila tvé rodiče," Chiren překvapeně vydechla. Poprvé za těch několik let dal najevo, že se to opravdu stalo. Že to nebyl jen pouhý výplod její fantazie, jen dětská zástěrka pro něco reálného. ,,Měla jsi pravdu." Odtáhl se a promnul si oči. ,,Věř mi, říká se mi to špatně, ale tvé rodiče opravdu zabila ta nestvůra. Ale teď je důležitá jedna věc - jakmile jí uvidíš, utíkej. Běž jak nejrychleji můžeš, neohlížej se za sebe. Mnoho o ní nevím, ale co vím jistě je, že není z našeho světa. A jestli se teď vrátila, něco se muselo pokazit." Hnědooká dívka na něj civěla jak na blázna. ,,Úžasný, že mi to říkáš až teď. Celou tu dobu jsem si myslela že jsem magor, všichni ostatní si to mysleli." Odmlčela se. ,,Jak jsi ale tehdy mohl vědět, že tam bude? Jak jsi věděl kdy přesně zasáhnout? A jak si můžeš být tak jistý, že není z našeho světa?"
Náhle na dveře od místnosti někdo zaťukal. Christopher se na vcházejícího s úlekem otočil, ale když zjistil kdo to je, ulevilo se mu. Alespoň částečně.
Do místnosti vešel doktor v bílém obleku a za ním šel muž s vlasy kaštanové barvy, dlouhými až k čelisti. Postavu měl vyšší a řádně vypracovanou, jen co je pravda. Vypadal tak okolo dvacítky, ale na první pohled nikdo neví.
,,Dobrý večer." Pozdravil doktor a zasedl ke svému stolečku. ,,Madam, toto je pan James Evans. To on vás vytáhl z hořícího auta, nebýt jeho, mohla byste dopadnout úplně jinak."
Chiren si ho ještě jednou prohlédla. Nevypadal špatně, naopak, byl celkem pohledný. ,,Ráda bych vám aspoň podala ruku nebo něco, ale jak vidíte, nemůžu." Utrousila rozmrzele. Nerada děkovala někomu, kdo jí pomohl. Ona nikdy nikoho nezačala o pomoc, nechtěla být nikomu vázaná.
Jenže teď jí ten muž nejspíš zachránil život, bránil ho slabý hlásek v dívčině hlavě, ovšem i ten téměř okamžitě uhasila, jako plamínek svíčky. ,,Chiren vám moc děkuje, pane Evansi." Zachránil to alespoň trošku Christopher, ale také tomu příliš nepomohl. ,,Bylo mi potěšením zachránit život někomu tak nádhernému, jako jste vy." Chiren zůstala nehnutě ležet. Ostatní dívky by se jistě začervenaly a okamžitě by mu padly do náručí, ale rudovláska se pro sebe úšklíbla a nechala jejího zachránce zachráncem.
,,Ale abych přešel k věci. Předpokládám, že minimálně nejbližších několik měsíců se budete léčit, do roka byste měla být schopná plného pohybu. Budete pravidelně chodit na různá vyšetření, aby se váš stav nezhoršoval. Je mi líto," nadechl se, přičemž dívce věnoval lítostivý pohled. ,,ale jizvy po popáleninách vám zůstanou do konce života. Bude zázrak když je vůbec vyléčíme." Změřila si ho pohledem, avšak nic neříkala. Neměla co.

Po nějaké době všichni odešli a rudovláska opět zůstala sama.
Sama v bílém strastiplném pokoji. Neschopná se pohnout. Povzdechla si. Díky její hlouposti a dychtivosti skončila přesně takhle. Ale ještě nebylo všechno ztraceno, stále se může vyléčit a pak se opět vrátit ke svému životu.
Co když to ale nebude?
Co když se doktorům nepodaří jí vyléčit?
Takové otázky se jí honily hlavou až do chvíle, kdy někdo vtrhl do dveří.
,,Chiren? Co se stalo?" Uslyšela k smrti vyděšenou Terry. ,,Určitě bude v pohodě, nic jí nebude." Oponoval jí Benjey. Ovšem když ji spatřili, jak tam leží, nebyli s to mluvit.
Chiren si tu chvíli uvědomila, že Terry vlastně není na mol, jako obvykle. Když byla opilá, říkala jí Sluníčko. Nikdy jí neříkala jménem.
,,Jsem v pohodě, nic mi není. Jen pár škrábanců." Úšklíbla se na ně. Všichni stáli okolo její postele, dokonce i Loki za ní přišel. Neměla ponětí jak ho propašovali dovnitř, a už vůbec netušila jak ho propašujou ven, ale nijak zvlášť jí to nezajímalo. Jediný kdo chyběl byl Jonathan. S tím se dalo počítat a dívka ani nebyla nijak zklamaná.
,,Jak dlouho tu budeš?" Otázal se Paolo, který do té doby nepromluvil. ,,Pár dní, pak mě pustí." Zalhala. Nikdy nebyla dobrá lhářka. Poalo si jí prohlédl od hlavy k patě, obvázanou v obvazech, nebo v sádře. Jednoduše na ní bylo vidět, že v nemocnici stráví spoustu času.
Poté si povídali o všem možném, Chiren se ptala jestli mají tu sošku, a jestli už dostali další úkol, jak dlouho byla mimo, až se nakonec zeptala kde je Jonathan. Nikdo nevěděl, tak to nechali být. Neměli dostatek času se nad tím zamýšlet.
Nakonec, když je doktor vyhnal, od ní společně odešli. Loki na ni naposled pohlédl, za celou dobu neřekl ani slovo. A evidentně v tom hodlal pokračovat, neboť beze slova zmizel za dveřmi.