Chiren - Realita zimního slunce

16. ,,Dokážeš to."

,,Pojď, uz tam budem!" Křikla Chiren zvesela. I přes to, jaká chmurná mezi nimi vládla nálada, rudovlásce to nezabránilo, aby se cítila šťastná.
Došly k vysokému stromu, na vrcholu kopce. ,,Neříkej mi, že tam polezem." Sadie moc dobře věděla jak si Chiren oblíbila lezení po stromech. Úšklíbla se na Sadie a začala šplhat. Po dlouhé chvíli se obě nějak, Sadie s hodně velkou pomocí, dostaly až na větev, kde se uvelebily. Ani si to neuvědomily, ale nasmály se přitom jak už dlouho ne. ,,Tak, co mi chceš ukázat?" Otázala se Sadie. ,,Výhled. Je tu krásně vidět západ slunce, jen chvíli počkáme. Dáš si?" Nabídla jí vafle a horkou čokoládu. Sadie usrkla a usmála se. Byly ještě děti, a jejich hádky nikdy nevydržely věčně.
Nakonec se spolu podívaly na západ slunce a domů se vrátily až po setmění, jako dříve.

Dalšího dne rána do nemocnice vyrazil Jonathan. Aniž by o tom kdokoliv věděl.
Chiren zrovna zírala do stropu a zkoumala všelijaké skvrny a fleky, ostatně co mohla v jejím stavu dělat jiného. Vtrhl do dveří, až sebou dívka trhla, bez přivítání přišel k jejímu lůžku a sedl si. ,,A co nějaká kytka a bonboniéra, na to si zapoměl?" Úšklíbla se trpce. Neměla na něj náladu, obecně neměla náladu na nikoho, chtěla zůstat sama. A obvzlášť jeho dvakrát ráda neviděla. Jestli-že přišel, a ještě k tomu sám, to musí znamenat něco špatného, neboť to je jedna z věcí, které by on nikdy neudělal.
Ledově se na ni podíval. Uculila se na něj a znova se zaobírala flekama na stropě. Jeden jí dost připomínal Lokiho, takový proradný, vypadá pouze jako malý problém, ale ve skutečnosti byl prosáklý celou zdí.
Už z toho začínala bláznit. Všude viděla Lokiho, potřebovala odpočinek.
,,Něco jsem ti přinesl." Promluvil klidně. Chiren jakoby ho nevnímala se naopak podívala na protější stěnu. ,,Už si viděl ten obraz? Je tam deprimující, až mám chuť prohodit oknem kohokoliv, kdo si sedne k mojí posteli." Ještě víc mu dala najevo, že se s ním nehodlá vybavovat. ,,Může tě to vyléčit." Tím získal její pozornost. Netvářila se přesvědčeně, ale alespoň ho vnímala. ,,Ještě tu noc cos měla nehodu nám ta univerzita poslala tuhle obálku." Řekl ledabyle. Dívka mlčela, čekala co z něj vypadne.
,,Je to lék. Máš to vypít a mělo by tě to uzdravit." Podal jí drobnou lahvičku s oranžovou hutnou tekutinou. ,,Tady to máš, je to tvoje volba." Položil lahvičku na stolek a zvedl se. ,,To určitě." Zasmála se tomu, ale Jonathan už odcházel. ,,Je to na tobě."
Dívka ještě chvíli ležela bez hnutí, jen zírala na oranžovou tekutinu.
Říká pravdu? Opravdu jí to poslali oni? Nemůže mu věřit. Ale zároveň už nemá co ztratit.
Hned co přišla sestra, pověřila jí Chiren, aby jí vylila obsah lahvičky do čaje, který následně vypila. Nic se nedělo.

Začaly obíhat dny, a Chiren na sobě cítila úlevu každým dnem víc. Že by to opravdu zabíralo? Doktoři se opravdu divili jak rychle se její rány hojí, už mohla v pohodě vstát, i chodit. Celou dobu ji Judith chodila pravidelně navštěvovat, a vždy s ní vedla nesmyslné řeči o ještě nesmyslnějších věcech, ale Chiren ji nechávala. Jen ať se vypovídá.
Zatím co ležela, zdály se jí velice prapodivné sny. Obcas až reálné, dalo by se říci. Každou nocí přicházelo snů více a více, pokaždé byly ještě neuvěřitelnější než předešlé sny.

Procházela se Asgardskými uličkami. Nikdy předtím na Asgardu nebyla, ale byla si jistá, že se v něm opravdu nachází. Duhový most nechala za sebou, stejně jako všechny své problémy a trápení. Ovšem nejen to, většinu citů zanechala na Zemi. Cítila se prázdná, bez života.
Necelá.
Pozlacené domy ani přenádherný palác, dominanta Asgardu, ji neuchvátilo více než hrnek s hořkým čajem. Míjela lidi, dívala se jim do jejich kamenných tváří, jak spěchají přes náměstí, nevnímajíc krásu okolo sebe. Všímali si jen svých neštěstích, jako by ostatní neexistovali. Jako by nebyl nikdo jiný než oni, nikdo na kom by jim mělo záležet.
Neviděli jí. Jen prošli těsně u ní a hned zmizeli za rohem. Rudovláska je vnímala rozmazaně, jako nezřetelné šmouhy, jako když se kolem vás něco mihne.
Šla dál. Zamířila do paláce, jediný v ní vzbuzoval byť jen ždibec radosti.
V paláci to bylo přeci jen o něco veselejší, ale lidé zde na tom byli ještě hůř. Neznali nic jiného než závist a touhu, kterou cítili k druhým.
Vyznala se v jejich pocitech. Neviděla jejich výrazy, ale přesto mohla dokonale říci, co cítí. Z celého místa vnímala pouze emoce.
Spatřila královský trůn, na kterém seděl Odin, plný pýchy. Před ním stála světlovlasá dívka. Neměla v srdci jen žádychtivost jako ostatní, její srdce říkalo něco jiného. Byla smutná, až příliš smutná. Cosi se na sekundu změnilo, jakoby tam najednou stála zcela jiná osoba. Jenže světlovláska se ani nepohla. Pouze její oči na kratičkou chvíli docela zčernaly. V onen moment si Chiren uvědomila, jak ostře jí vidí. Vnímá každičký její detail, zatím co zbytek se jste více rozostřil.
,,Otče! Nemůžeš to nechat jen tak!" Křičela na Odina. Avšak Chiren v ní necítila nic zlého, dívka se snažila někoho, nebo něco chránit. Ale cosi v hloubi její duše, cosi co nevychází na povrch, cosi co v sobě ukrývá, má v sobě zla až moc. Až moc na její mírumilovnou duši.
,,Loki ničí Zemi, kousek po kousku, město po městě. Za chvíli jí celou ovládne. Musíme zasáhnout, vždyť lidé za nic nemohou!" Chiren neměla ponětí jak se Odin tváří, zatímco jeho myšlenky směřovaly ke zradě. Zradě k jeho rodině. ,,Drahá Adele, ty to nikdy nepochopíš. Občas je lepší obětovat, nežli ztratit co je ti cenné." Jediné, na čem mu záleželo bylo bohatství. Na ničem jiném nesešlo. Světlovláska se otočila a rozběhla se pryč.
Obrysy postav se začaly pomalu rozplývat. Každý její sen, končil na tom samém místě, s tím samým člověkem, a s tou samou větou.

,,Dokážeš to." Ani ji neviděla, jen slyšela její moudrý starý hlas. Avšak vnímala dobré úmysly.

Probrala se opět na lůžku, skrznaskrz propocená. V hlavě jí stále zněla ona věta. Neměla ponětí co dělá, mozek nad jejím tělem neměl kontrolu. Vedlo ji něco jako instinkt. Zvedla se a přešla k oknu. Nahla se přes něj a pohlédla dolů do ulice. Nikdo tam nebyl, nikdo ji nezpozoroval. Stoupla si na okenní římsu a čekala. Vyčkávala na vhodnou příležitost.
Vítr jí vál do vlasů, prsty se k němu natáhla. Chtěla ho. Zavřela oči, představila si jak stojí na špičce stromů a hledí dolů, nic jí nemůže zastavit.
,,Chiren?" Do pokoje vešel James. Dívka se na něj ani neotočila, uvolnila tělo a začala podat dopředu.