Chiren - Realita zimního slunce

11. Druhý úkol

Chiren se Sadie se postupem času staly dobrými kamarádkami a trávily spolu čím dál tím více času. Občas předstíraly, že jsou sestry, neboť tak opravdu vypadaly. Většinu volného času s nimi strávil Christopher, neboť se tetičce Judith začala projevovat mírná psychická porucha. U rodičů Sadie nikdy nebyli, dívenka vždy byla ráda když mohla z domu, se svou nejlepší kamarádkou a s Christopherem. Doma to neměla lehké, matka byla alkoholička a otec ji mlátil, ale i přes to všechno je měla částečně ráda.
,,Budu první! Mě nikdo neporazí!" Křičela vesele Chiren, zatím co jela s autíčkem po podlaze. Uběhl rok od jejich seznámení a až na Chirenino chození do školy, se nic nezměnilo, stále si hrála s autíčkami a Sadie s panenkami. ,,Až vyrostu, chtěla bych mít vlastní dům, krásného manžela a psa," Rozesnila se najednou, z ničeho nic Sadie. Rudovláska se ušklíbla, nikdy nebyla na velké plánování. ,,Já bych si dala zítra k obědu pizzu." Odvětila stejně zasněně. Obě propukly v záchvat smíchu, ovšem Sadie se po chvíli uklidnila a pokračovala ve svých rozvahách. ,,Ale vážně. Až budu velká, chci žít slušný život. Chci mít dobrou práci a dobrý dům, s krásným výhledem. Chtěla bych pravý opak mých rodičů. V naší domácnosti bychom se nikdy nehádali, všechno by bylo klidné a mírumilovné." Načrtla na kus papíru, jak by si představovala svůj budoucí pokoj. ,,A máš ty nějaký plány?" Zvědavě se uculila. Častokrát se bavily o budoucnosti, ale většinu plánovala Sadie. ,,Já bych chtěla objevit novou zemi. Místo, kam ještě žádný obyčejný smrtelník nevstoupil."

Chiren se probrala za svítání, i když ona zapadlá ulička příliš světla nepochytila. Netušila kde je, byla jí zima a byla skrz naskrz promočená od deště. Zvedla se z lavičky a snažila si vzpomenout jak to, že se ocitla zrovna na tom místě. Moc si toho nevybavovala, ovšem to nebylo způsobené alkoholem, který předešlý večer vypila. Kocovinu nikterak příšernou neměla, nemohla zapomenout co se stalo. Věděla jen, že se s Christopherem o něčem pohádala, ale už si nezapomněla kvůli čemu. Ani vlastně nevěděla co se dělo na párty, na které byla. Sáhla do kapsy pro mobil, ale nebyl tam. Spanikařila, že ji někdo okradl, když se rozhlédla kolem sebe, bylo to více než pravděpodobné, na každém kroku se povalovali bezdomovci a alkoholici. Chiren takovými lidmi opovrhovala, i přestože sama byla jednou z nich. Ale stejně se měla lépe. Střechu nad hlavou měla a nikdy nezůstala v opilosti trčet na ulici a akorát otravovat ostatní. To bylo jediné, co ti chudáci dokázali. Ani se neobtěžovali zvednout svůj zadek a zeptat se po nějaké práci. A i kdyby, stejně by všechny peníze okamžitě utratili na alkohol nebo drogy.

Chiren si vzpomněla kam její telefon zmizel a vydala se tím směrem. Znechuceně se proplétala mezi bezdomovci, až konečně došla k místu, kde ho odhodila. Chodila po trávě sem a tam, dokud neuznala, že je to beznadějné.
Pomalu se vrátila do jejich polorozpadlého baráku. Cestou se hodně loudala a snažila se vzpomenout, avšak marně.
,,Tak ona se přece jenom uráčila přijít. Můžeš mi laskavě říct, kdes byla?" Rudovláska přišla dovnitř a odložila si věci na nestabilní věšák, jakoby se nechumelilo. Pak se otočila zpět a před ní stál nasupený Jonathan. Klidně se mu podívala do tváře, nebála se ho. ,,Venku." Odsekla protáhla se kolem něho. ,,Kde máš mobil." Chytl dívku pevně za zápěstí, čímž se nedobrovolně otočila zpět na něj. ,,Někde. Nejsi můj táta, abys mi říkal co mám dělat." Nezvyšovala hlas, jak by to v oné situaci spousta lidí udělalo, uvědomovala si, že to nemá smysl. ,,Ne, máš pravdu, nejsem." Náhle se zas sklidnil, jako by se nic nestalo. Dívka si už zvykla na jeho nálady, proto nijak nereagovala a pokusila se vykroutit z jeho sevření. Ovšem on nepouštěl. To znamenalo, že ještě nekončil.
,,Jenže on je mrtvej. Někdo ho musí zastoupit." Poté ji s trhnutím pustil a odešel. Moc dobře si uvědomoval, stejně jako ostatní, Chireninu slabinu. Jednu z opravdu mála. Její rodiče. Místo toho, aby se s jejich smrtí smířila, uzavřela se před ní. Což způsobovalo háklivost na jakoukoliv zmínku o její rodině.
Ještě chvíli stála na místě, dokud ji nepopadl Paolo a neodtáhl k němu do pokoje. ,,Dneska jsou všichni jako u vytržení, přišel nám další dopis, zatím ho kvůli tobě nikdo neotevřel. Čekali jsme na tebe." Chiren se posadila na jeho postel a popadla jednu z knih. Moc jí nezajímalo co Paolo mele, vždycky všechno strašně obkecává.

,,Ale o tom jsem povídat nechtěl. Jde o tohle," zpod polštáře vytáhl obálku. To už dívku zajímalo o něco více. Paolo jí obálku podal, už byla rotržená, takže obsah už četl. Bleskově očima přelétla přes papír, až došla k věci, kterou se Paolo chlubil. Zalapala po dechu, nemohla tomu uvěřit. ,,Ne.."
,,Ale ano." Vesele usmál. Chiren na dopis nevěřícně koukala, nepobrala jak je možné, že Paolo dokázal něco, co ona sama ne. Přijali ho na školu.
,,Co rekneš ostatním? Všimnou si toho. Dřív nebo pozdějc." Snažila se usmívat, ovšem příliš jí to nešlo. Ale Paolo byl natolik nadšený, že nic ani nepostřehl. ,,Už jsem to vymyslel..." A začal vyprávět svůj zbytečně zdlouhavý a složitý plán. Chiren přemýšlela, co vlastně Jonathnanovi vadí na škole. Jediní oni dva se o školu alespoň trošku zajímali, Chiren pomalá Paolovi s učením, avšak sama se hlásila na pár škol, o čemž nikdo nevěděl.
,,Proč zrovna umělecká?" Přerušila ho po chvíli, když si četla papír po třetí. Věděla jak moc rád maluje, ale netušila že se tomu hodlá nějak moc věnovat. Evidentně ano, co mu už zbývá. ,,Proč ne." Odsekl napruzeně.

Chiren se přesunula do hlavní místnosti, kde okamžitě zamířila ke skříňce a alkoholem. ,,Špatnej den?" Přiklopýtala opět nalitá Terry. Jako odpověď do sebe rudovláska kopla panáka vodky naráz. ,,Na, vem si. Uklidňuje to." Benjey jí hodil dvě bílé tabletky. A to se jí na něm líbilo, neřešil nic, žil přítomností. Neměla ponětí o co jde, ale bylo jí to jedno, prostě to spolkla. Začaly působit téměř okamžitě, uvelebila se na staré pohovce a do pěti minut usnula.

Probrala se, až pozdě večer, kdy na ni všichni netrpělivě čekali. ,,Ta droga byla ultra silná. Pořád se cítím ospale." Zamumlala. Benjey jí mlčky podal kus papíru, ovšem ona měla stále problém s zaostřením, proto jí chvíli trvalo než jí došlo, co v dopise stojí. Ale nakonec to poskládala dohromady.

Vážený týme, jsem opravdu potěšena vaší vynalézavostí. Proto ode mě přijměte tento malý dar, v podobě jednoho tisíce dolarů.
Avšak nastal čas na druhý úkol, na který vám dávám dva týdny. Je to jednoduché - získat zlatou sošku Tonyho Starka. Ukrývá ji ve své dílně, ale už je na vás, zjistit kde a jak se tam dostat.
Opatrujte se,
S. Poleová