Sofie Amy Riddle

Prolog

Ahoj, jmenuji se Sofie. Je mi 10 let za měsíc mi bude 11 let. Za rok budu nastupovat do Bradavic. Narozeniny mám 1. září - vím, mohla jsem být v Bradavicích už letos, ale mě to nevadí, protože se mnou do ročníku nastupuje i Siri. Je mi bratrem, kterého jsem vždycky chtěla, ale nikdy se mi to nesplnilo. Matku jsem nepoznala - zemřela při porodu - a otec je Pán Zla, neboli Lord Voldemort. Co víc si přát? 

Ale zpátky k tomu, co se děje teď. Mám tmavě hnědé vlasy i oči. Nejraději nosím jeany a trička, ale to otec neschvaluje. Na každou čistokrevnou slavnost (a že jich není málo) musím mít šaty až na zem. Vždy si v nich připadám jako stará bába, ale to je jedno. Nikdo se mě na názor neptá. Předpokládá se, že se stanu smrtijedkou a budu věrná svému otci, ale já mám jiné plány. Snažím se najít otcovy slabiny, abych ho mohla - spolu se Sirim - zabít. Možná vám to přijde divné, že o tom přemýšlím už v 10 letech, ale já se tím zabývám už od svých 7.

Najednou jsem uslyšela zvonek. Pak hlasy, následovalo zabouchnutí dveří. „To byla ale krátká návštěva" pomyslela jsem si. 

„Sofie Amy Riddle! Pojď okamžitě dolů! Máš tady návštěvu!" ozval se otcův hlas, který mi nikdy nedovoloval zůstat v klidu. Ve spěchu jsem na sebe hodila černý jeanový kraťasy a červené tričko, protože venku bylo horko a běžela dolů. 

Na schodech jsem se zastavila. Stál tam s kufrem v ruce. Rty se mi roztáhly do šťastného úsměvu, a než jsem si to stačila uvědomit, rozběhla jsem se k němu. „Siriusku!" zakřičela jsem a v plné rychlosti ho povalila na zem. „Amynko!" odpověděl mi s vřelým objetím. 

Zvedli jsme se. Smáli jsme se tak, až jsme se svalili zpátky na zem. Po chvíli smíchu jsem si všimla, že otec se na mě varovně mračí. Okamžitě jsem nasadila svou ledovou masku. Otec se šel věnovat něčemu jinému, ale já se teď soustředila na Siriho.

„Na jak dlouho tady jsi?" zeptala jsem se, když jsem se konečně uklidnila.

 „Na měsíc," odpověděl Siri s energií, která mi vždycky připomínala, že jeho přítomnost je pro mě jako slunce na zamračené obloze. „To je skvělý!" vykřikla jsem a vzpomněla si na náš první společný moment.

Flashback
„Otče, musím tam jít, vždyť je mi teprve devět?" ptala jsem se a snažila se otce přesvědčit, abych nemusela jít na vánoční čistokrevný ples, který pořádali Blackovi. 

„Ano, Sofie, musíš. Říkám ti to naposledy. Je to tvoje povinnost," odpověděl otec se zřejmým tónem, který neznal odpor. „Buď ráda, že máš čistou krev."

Zase ty řeči o čisté krvi. Jak já je nesnáším. Musela jsem na sebe navléknout nějaké šaty dlouhé až na zem. Zelené. Hnusná barva. A volánky. Sukně široká, jak jinak než jako cirkusový stan. Hrůza.

__________

„Vítám vás na vánočním večírku, doufám, že se vám tady bude líbit." přivítal nás Orion Black. Jeho obličej byl zamračený, jako vždy, když byl přítomen otec. Po jeho boku stála jeho žena a volala své syny: „Siriusi! Regulusi!" 

„Sofie," otočila se na mě Walburga Blacková, „Tohle je náš mladší syn Regulus Aractus Black," ukázala na krátkovlasého, „a tohle je náš starší syn Sirius Orion Black." Představili mě.  

Nepatrně jsem pokývala hlavou a zmizela k jednomu stolu, kde jsem si objednala džus. Bylo mi úplně jedno co piju. Jen jsem přemýšlela, kdy už konečně vypadnu z tohohle večírku.