Different Way For Looking

s i x t y - t w o

,,Páni, Hailey, si opravdu silná" pověděl Will jakmile jsem mu vše řekla, já to však moc nevnímala, zhluboka jsem dýchala, abych se tu už po druhé nerozbrečela.

,,Dobře, o rozhodnutí soudu ti pak zavoláme, nebo ti to přijde poštou." usmál  se na mě a já kývla.

,,Ale můžu ti už teď s klidem říct, že jen tak se zase ven nedostane" pohladil mě po rameni. 

,,Myslíš-" zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla.

,,Myslíš, že bych ho mohla ještě jednou vidět a promluvit si s ním?" bylo šílené, co jsem chtěla, jenže potřebovala jsem se ho na něco zeptat, musela jsem znát odpověď.

,,Jsi si jistá?" zeptal se nedůvěřivě. V hlavě mi šrotovalo, skládal se vymyšlený seznam pro a proti. A i když proti tentokrát převažovala, kývla jsem. 

,,Boxérko-" začal Cameron jako první, já ho však přerušila.

,,Zvládnu to, opravdu" řekla jsem pevně, pak jsem pustila Cameronovu ruku, kývla jsem na Willa ten mi otevřel dveře. 

,,Tudy" pokynul rukou do zadu dlouhé místnosti, opět jsem se zhluboka nadechla a pak pomalu vyšla. Šli jsme něco, přes pár minut, procházeli různými dveřmi a odemykali všelijaké zámky až jsme se dostali k těm dveřím.  Will je otevřel a mně se naskytl pohled na jeden dlouhý stůl sklo, které rozdělovalo tuto místnost a tři židle, Will ukázal na jednu  z těch židlí a já se posadila. Will něco řekl do vysílačky a ak už uběhlo jen pár minut a já se sním setkala v tváří v tvář. 

,,Ahoj Hailey" usmál se na mě a já cítila jak se mi oči plní slzami.  Chtě nechtě se mi jedna svezla po tváři.

,,Prej si chtěla se mnou mluvit, o co jde?" znovu se usmál, kdybych nevěděla, co je zač usmála bych se taky. Jenže já to věděla až moc dobře. Proto jsem jen nechala aby další slza stekla po mé tváři. 

,,Proč zrovna ona?" zeptala jsem se zoufale, už jsem nevnímala kolikátá slza to byla, tekly tak rychle. Podívala jsem se mu do těch jeho očí. 

,,Hailey" začal opatrně, já však nechtěla slyšet žádné omluvy. Tenhle člověk se mi neskutečně hnusil. 

,,Proč zrovna ona?" zopakoval jsem znovu svojí otázku, tentokrát tvrději a ještě víc zoufale.

,,Odpověz! Proč zrovna ona?!" 

,,Hailey, já nevím, byla si i tvoje sestra tak snadný cíl Prosím tě, věř mi, že nebyl by den, kdy bych si to celé nevyčítal" 

,,Jenže to mi sestru nevrátí! Vzpomínky se mi kvůli tvé lítosti nevymažou!" hlas se mi nepřirozeně zvedl.

,,Mrzí mě to, byl jsem opilý" začal sypat další omluvu, která mě ale vůbec nezajímala. Bylo mi jedno jak moc lituje. 

,,jsi zrůda, odporná zrůda"  zašeptala jsem tak abych to ani já pomalu neslyšela. 

,,Já vím" i on to zašeptal. Jeho slova se tak pomalu ztratily v prázdnu místnosti.

,, Když se to stalo byla jsem neskutečně naštvaná  na sebe, kvůli tomu, že jsem jí nedokázala ochránit-"

,,Nemohla-" chtěl mi skočit ho řeči já ho však zastavila.

,,Mlč"sykla jsem společně se zvednutím ruky. Chlap ihned zmkl.

,,Postupem času jsem si však uvědomila, že já jsem za to nemohla, bylo mi špatně z lidí, z jejich chování, ale hlavně z tebe, byla jsem na tebe tak moc naštvaná, trénovala jsem každou volnou chvíli, abych tě mohla zničit, musíš vědět, že si mě naprosto zničil. Věděla jsem, že tě nesnáším, vím to i teď, jenže vlastně nevím, koho mám nenávidět, protože si byl vždy jen ten chlap z parku, takže teď mi řekni své jméno, ať můžu jít" nečekala jsem s jakým klidem to řeknu.

,,Jmenuji se Bob" řekl a já viděla jak mu stekla jedna nevinná slza.

,,Dobře. Sbohem Bobe" zašeptala jsem a pak odešla z místnosti.