Finn vyrazil vstříc nočním ulicím Derry. Cesta pěšky od Soph do špitálu mu zabrala přesně dvě hodiny a třináct minut. Nerad chodil pěšky, ale takhle pozdě už moc spojů nejezdí. Byl šťastný, když uviděl velikou bílou,spíše šedivou, budovu zářící do dálky. Vešel dovnitř a okamžitě ho do nosu práskl silný zápach dezinfekce. Okolo recepce by prošel bez povšimnutí, kdyby jej nezahlédla žena v bílé uniformě. "Mladý muži. Kam máte namířeno?" "Hledám Jacka." "Jakého přesně?" "Jacka Dylana Grazera madam." Odvětil netrpělivě. Žena se zadívala do složky kterou držela v ruce a začala vyhlédávat Jackovo jméno. "Tady to je. To nepůjde. Je v kritickém stavu. Navštívit ho můžete až zítra od desáté hodiny ranní. Teď potřebuje klid. Jděte se domů vyspat." "Hele. Nevlekl jsem se takhle pozdě večer dvě a čtvrt hodiny přes celý Derry, abych zase odešel domů. Zůstávám tady. Jen mi ukažte kde má pokoj. Slibuji, že dovnitř nepůjdu. Jen počkám přede dveřmi." "Je mi líto, ale to nepůjde." "Prosím. Mějte trochu soucitu. Já toho kluka, který tam leží sám v kritickém stavu miluju a to poslední co jsem mu řekl bylo 'možná jednou' a pak jsem ho nechal odjet.Víte jak nemá rád nemocnice? Nechte mě být alespoň u těch dveří. Stačí mi, že budu vědět, že je v pořádku." Žena na něj hleděla jako na zjevení. Finnovi se v očích začaly tvořit malé křišťálové kapičky. "Notak. Nechte toho mladíka být na blízku jeho lásce." Zastala se jej stará paní sedící v křesílku naproti recepci. "Tak dobře. Ale jen na tuhle noc." "Mockrát vám děkuju." Usmál se Finn a po tváři mu stekly slzy, které se snažil zadržet. "A vám také moc děkuju za podporu." Vděčně se usmál na starou dámu která se jej zastala. "Ále. To nestojí za řeč. Taky jsem byla mladá a zamilovaná." "Zavedu vás tedy k jeho pokoji, ale musíte odpřísáhnout, že do místnosti nevkročíte." "Přísahám." Otřel si tváře a vyrazil za ženu v bílém o které usoudil, že bude nejspíše doktorka. "Tak jsme tu. Mám vám opatřit židli?" "V pořádku. Děkuji. Podlaha postačí." Žena se na něj znepokojivě pousmála a tmavou chodbou zmizela v nedohlednu. Finn tam jen tak seděl a přemýšlel. Co když už se neprobere? Co když ho tu nechá samotného? Co když si nic nebude pamatovat? Nikdy by si neodpustil, že jej šikanoval. Že jej odmítl. Tak bezbrannému tvorečkovi tolikrát ublížit. To snad ani nelze. Chlapec sedící na chladné zemi nemocnice začal vzlykat. I když vzlykal velice tiše, každé posmrknutí se od prázdných stěn odráželo, jako se pingpongový míček odrážel při dopadu na hladkou plochu. Snažil se přestat myslet na nejhorší, ale moc se mu to nedařilo. Kolem prošlo pár ošetřovatelek, ale zastavila se u něj jen jediná. "Pročpak pláčeš? Pojď dovedu tě k recepci." "Ne!" Vykřikl polohlasem. "Můžu si přisednout? Vysvětlíš mi to." Finn jen přikývl. Dívenka mohla mít tak dvacet let. Byla zde pouze na praxi. "No tak. Proč tu sedíš a pláčeš?" "V tomhle pokoji..." Ukázal na dveře před nimi. "Leží tam malý hnědovlasý klučina s úžasnou jiskrou v očích. Tu jiskru však zakrývají bledá víčka. A pravděpodobně ještě dlouho ji zakrývat budou. Ta je jen pro mě. A já ji nedokázal oplácet. Teď však netoužím po ničem jiném, než ho spatřit zcela v pořádku a při smyslech. Konečně mu říct, že jeho city opětuji a že jej miluju nadevše na světě. Obejmout jej a už nikdy nepustit. Cítit tu vůni jeho vlasů. Vidět ten úsměv. Ty malé pihy, které se objeví na sluníčku. Kéž by věděl, že tu jsem s ním." "On to ví. On tvoji přítomnost cítí. Obzvlášť, pokud jej opravdu miluješ. Neplakej už. Jistě bude brzy v pořádku." Obejmula jej. Opřel si hlavu o její rameno a zavřel oči. "Děkuju. Tohle mi pomohlo. Nikomu jsem tohle všechno ještě neřekl." "Budu držet jazyk za zuby." Usmála se dívka. "Jinak jsem Clary." "Finn." Usmál se kudrnáč. "Budu muset odejít. Hned jak to bude možné, tak za tebou dorazím, ať tu nejsi sám." S úsměvem jej opustila, stejně jako doktorka. Když kudrnáč začal usínat, ucítil na svém rameni jemný chladný dotek.
Tak trošku po slíbeném termínu, ale snad nevadí😅 Doufám že se líbí😁
{loser forever}
