Finnovi naskočila husina. Oči nechal zavřené a jen do ticha zašeptal. "Clary?" Nic se však neozvalo. Chlapec tedy otevřel oči a pohlédl směrem, ze kterého pocházel jemný dotek. Leknutím málem zaječel. Vedle sebe uviděl svého malého hnědoočka. "J-Jacku?" Postava se jen usmála. V hlavě Finn uslyšel známý chlapecký hlas, a však rty jeho společníka se ani nepohnuly. 'Vím, že tu se mnou jsi. Všechno jsem slyšel. Zdi tu nejsou moc tlusté. Budu v pořádku, když tu pro mě budeš. Nenechávej mě tu dlouho samotného. Víš že nemocnice nesnáším.' Finn tomu stále nevěřil. Nechápal co a jak. Zjevení jej obdařilo posledním chladným dotekem. Jack jej pohladil po hřbetu ruky. "Nechoď ještě." Řekl a Jacka obejmul. Ten se však vypařil a nezbyl po něm ani nejmenší náznak toho, že by tu kdy byl. "To začínám magořit dost brzo." Zašeptal si pro sebe a smutně se zadíval na bílé dveře. Uviděl na nich náznak malého srdíčka nakresleného v prachu. Přísahal by, že předtím tam nebylo. Chvíli jej pozoroval, dokud mu nezačala těžknout víčka.
Když se ráno probudil, zrovna svítalo. Bylo tak 6 hodin ráno. Byl přikrytý dekou. Vstal, sebral tenkou látku a vyrazil do bufetu. Když ho konečně našel kousek od pohotovosti, něžně na něj s úsměvem na tváři zamávala malá blondýnka. "Ahoj Clary. To ty?" Natáhnul k ní ruku s dekou. "Jo. Na chodbě byla zima. Ty už jsi spal a tak jsem ti přinesla alespoň deku." "Děkuju. Smím si přisednout?" Pohled jim oběma spadl na prázdnou židli. "Jasně." Finn zde odložil deku a zašel si pro kafe z automatu. Vrátil se ke stolu a posadil se na odloženou deku. "Byl jsi dlouho vzhůru?" "Usnul jsem chvíli po tom, co jsi odešla." "Ahoj chlapče. Co tvůj hoch?" Ozval se hlas staré dámy stojící za ním. "Dobrý den. Co myslíte? Je stále v bezvědomí." "On tě snad v noci nenavštívil? Zanechal ti i důkaz v prachu. Nemýlím se?" Finna to zaskočilo. Jak to sakra ví? Žena se jen spokojeně pousmála a šla k pultu s občerstvením. "Zajímavá paní. Ale asi se moc kouká na televizi." "Tohle není vtipný. Ta žena se neplete. Opravdu jsem s Jackem mluvil. Cítil jsem jeho doteky, ale když jsem jej obejmul, zmizel. Potom jsem na dveřích zahlédl malé srdíčko vyryté ve vrstvě prachu. Myslel jsem si, že se mi to jen zdálo a že jsem si toho srdíčka předtím prostě nevšimnul. Ale teď, když se mě na to ta babička zeptala, tak se to muselo stát ne?" Clary na něj hleděla úplně stejně, jako včera ta doktorka. "Tak to je krutý." Vyšlo z ní nakonec. "Co přesně ti ten.....řekl?" "Jmenuje se Jack. Řekl mi, že ví, že tam s ním jsem a že vše slyšel. Prý jsou tu tenký zdi." "A to je vše?" "Ještě řekl, že bude v pořádku, když tu pro něj budu. Řekl, že jej tu nemám nechávat dlouho samotného. Nemá totiž rád nemocnice." "To je milý." Uculila se Clary a usrkla si ze své kávy. "Za tři hodinky ho uvidíš. Těšíš se?" "Tři hodiny a dvacet sedm minut." "Beru to jako ano." Oba se zasmáli a Finn se začal zvedat. "Jdu ke dveřím. Čím blíž mu budu, tím líp." "Pak za tebou dorazím." "Dobře. A dík za tu deku."
Doufám, že tohle je dobrá splátka za spoždění.😅 Dvě části hned po sobě a to v době od 3:50 do 5:20 ráno😂👌
{loser forever}
