Nad vodou se začal objevovat nádherný západ slunce. Celá parta sledovala sluneční paprsky tančící po jemných vlnkách, které tvořil jemný zářijový větřík. Soph ruku v ruce s Billem. Gaten s Jessiinou hlavou na rameni. Jack se při tomto výjevu pousmál, ale po chvíli posmutněl. Podíval se na volné místo vedle sebe. Na toto místo přiložil opatrně ruku, jakoby se zde nacházelo něco natolik křehkého,že by to rozbil sebemenší dotek. Hnědoočko si zde však představil chlapce s kudrnatými černými vlasy, které by se při tomto nádherném osvětlení lehce leskly do modra. Tyto představy přerušil cizí dotek na jeho rameni. Jack leknutím povyskočil a rychle se otočil na danou osobu. "Promiň. Nechtěla jsem tě vylekat. Však příště ti ho přivezem. Nebuď smutnej." Usmála se na něj Sadie, která jej celou dobu pozorovala. Jack jí jemný úsměv oplatil a dále pozoroval slunce, které se již ztrácelo z dozoru. Svůj pohled tak přesměroval na večerní oblohu, kde se již nacházelo spoustu hvězd. Vzpomněl si, jsk s Finnem vždy u lomu pozorovali hvězdy a dohadovali se o vesmíru.
*flash back*
"Děsí mě, že je vesmír nekonečný." "Já si myslím, že není nekonečný. Vše někde končí." Prohlásil černovlásek ležící v trávě. "To je blbost Finne. Vždyť co by bylo na konci vesmíru? To by to tam prostě skončilo?Prostě nic? Tma?" "Podle mě je to takový donut. Prostě kolo. Vše se odehrává v tom kruhu. A na konci by pravděpodobně bylo zase něco jiného." "A nebo tma." "Proč si pod slovem nic představíš tmu. Je zajímavé, že si většina jako synonymum pro slovo nic řekne tma." "A co pod slovem nic vidíš ty?" Jack se tázavě zahleděl do tmavě hnědých očí ve kterých se takzvané 'nekonečno' odráželo. "Já si můj milý Jackie představím bílou místnost. Prostě opuštěnou bílou místnost bez náznaku stínu či nějakého zvuku."
*end of flash back*
Jack měl tyhle večery vždy rád. Tyhle okamžiky byl Finn jiný. Zahodil vždy veškerý přiblblý humor a říkal přesně to, co si představil, nad čím přemýšlel nebo co cítil. Hnědoočko se nad vzpomínkou pousmál a přidal se k partě sedící u ohně, který stihl Bill rozdělat. Společně zpívali, smáli se a vyprávěli si zážitky. "Chcete slyšet děsivou historku o tadyhletom lese?" Zasmál se Bill. Všichni jej pobídli a on začal. "Vše to začalo právě 20.9.1993. Přesně v tento den před 26 lety. V Rome tehdy žil pan Tursen s manželkou a synem jménem Robbie. Žili vlastně úplně normální život v domku nedaleko tohoto lesa. Jednoho dne se však stalo neštěstí. Právě 20.9.1993 se celá stavba zhroutila a v ní zemřeli oba Robbieho rodiče. Všichni věděli, že to pro něj není lehké a tak se mu snažili co nejvíce pomáhat. Jenže náš mladý ,tehdy 17 letý Robbie ,se zbláznil. Zorničky se mu zmenšili natolik, že jeho oči připomínají dva bílé pingpongové míčky. Mnohým to přišlo směšné, ale po chvíli v nich všichni uviděli čisté šílenství. Šílenství se začalo projevovat i jinými znaky. Robbie si trhal vlasy, odlamoval si vlastní nehty jak na rukou, tak na nohou. Zuby si začal brousit. Po nějaké době měl ze všech zubů spíše špičáky. Nikdo nechápal, jak mohlo jeho šílenství zajít do takové míry. Robbie byl uvězněn v léčebně, ale přesně rok po nehodě utekl. Zavraždil doktory, strážné i ostatní pacienty. Nejděsivější na tom bylo to, že je všechny zavraždil pouze svými zuby. Nepoužil žádný jiný nástroj. Po této tragédii o Robbiem dlouho nikdo nic nevěděl. Až 20.9.1995 je uveden záznam o další vraždě. Všichni tušili, kdo za vraždu může. Robbie Tursen. Rok na to se parta mladých lidí vydala k tomuto lesu. Tato parta se bez jednoho chlapce vrátila vyděšená k smrti. Dívka policii povyprávěla celý děj. To jak se u lesa posadili na louku a jak uslyšeli zvláštní vrčení. Z lesa se vyřítil nahý muž se špičatými zuby, bez nehtů , vlasů a s šílenstvím v čistě bílých zornicích. Další vražda v Rome se odehrála 20.9.1997. Od té doby se k lesu 20.9. neodvážil nikdo přiblížit. Poslední vražda s datumem 20.9. se odehrála roku 2010. Všichni ale stále věří, že Robbie se v tomto lese nadále nachází. A dnes je 20.9.2019 a my sedíme na louce hned vedle tohoto takzvaného zakázaného lesa." Bill svoji historku dokončil a sledoval výrazy svých posluchačů. Soph se jen uchechtla. Jess na svého bratra hodila znuděný výraz a obejmula mírně vyděšeného Gatena. Sadie se mírně třásla strachy. A Jack? Jack seděl zkoprněle na místě, svůj k smrti vyděšený výraz směřoval na les a byl jako tělo bez duše. "Jacku. Neboj se. Je to jen historka. Nikdo ani neví, zda se někdy něco takového stalo." Uklidňovala jej Jess a naznačila Billovi, aby jej uklidnil. "Jackouši. Je to opravdu jen historka. Nemusíš se bát. A navíc tento den již za 3 hodiny končí." Jackovu hlavou se honily nejhorší možné představy. Během tří hodin se toho může stát hodně.
Jak jsem psala, že děj často měním... například ta storka v plánu rozhodně nebyla😂
{lose forever}
