Love You Goodbye?- A czech lesbian story

/Ａ/

Nervózně jsem v ruce svírala svůj kelímek s kafem z automatu a špičkou boty ťukala o zem. Už jsem se nemohla dočkat, až zase uvidím Beccu a taťku se Sam. Nerada jsem pryč od mých nejbližších na takhle dlouho, obzvlášť od doby, co nám umřela maminka a táta je na ségru sám. Ale někdy si člověk nemůže vybírat a musí se smířit s tím, co má.

Z mých myšlenek mě vytrhl hlas z reproduktorů letištní haly. ,,Hlášení. Let do Walesu odlétá za hodinu. Prosíme cestující, aby se dostavili k bráně."

Zvedla jsem se z lavičky, na které jsem celou dobu seděla a společně s mým malým příručním batůžkem jsem vykročila směrem k odbavovací bráně. Cítila jsem se celá nesvá, když jsem po boku netáhla svůj kufr, přestože jsem dobře věděla, že moje věci jsou už na palubě a tohle nebyl můj první let. A nebyl ani druhý, pátý, nebo patnáctý, v letadle jsem byla tak často, že jsem si mezi mraky připadala jako doma.

U bezpečnostní kontroly jsem podala letušce lístek a za necelou čtvrt hodinku už jsem seděla na mě dobře známém místě u okýnka letadla. Obyčejně jsem při vzletu ráda sledovala vzdalující se krajinu, ale teď bylo něco málo po jedenácté večerní a venku toho nebylo moc k vidění. Sotva jsme tedy vzlétli, vytáhla jsem si z batohu na klín svůj mackbook.

Na Skypu mi svítila ikonka jedné nepřečtené zprávy, odeslané před třemi hodinami. Správně jsem tušila, že nepíše nikdo jiný, než Becca.

R e b e c c a  F l e t ch e r :

𝚣𝚍𝚛𝚊𝚟𝚒𝚖, 𝚊𝚖𝚎𝚛𝚒𝚌𝚊𝚗𝚔𝚘! 𝚝𝚊𝚔 𝚌𝚘, 𝚓𝚎 𝚝𝚘𝚖 𝚑𝚘𝚕𝚕𝚊𝚗𝚍 𝚒 𝚟𝚎 𝚜𝚔𝚞𝚝𝚎𝚌𝚗𝚘𝚜𝚝𝚒 𝚘𝚙𝚛𝚊𝚟𝚍𝚞 𝚝𝚊𝚔 𝚜𝚎𝚡𝚢? 𝚍𝚘𝚞𝚏𝚊𝚖 𝚣𝚎 𝚙𝚛𝚘 𝚖𝚗𝚎 𝚖𝚊𝚜 𝚜𝚙𝚎𝚜𝚕 𝚘𝚜𝚝𝚛𝚘𝚞 𝚏𝚘𝚝𝚎𝚌𝚔𝚞 :) 𝚗𝚎 𝚍𝚎𝚕𝚖 𝚜𝚒 𝚜𝚛𝚊𝚗𝚍𝚞, 𝚊𝚕𝚎 𝚝𝚘 𝚝𝚢 𝚟𝚒𝚜. 𝚙𝚛𝚘 𝚣𝚖𝚎𝚗𝚞 𝚝𝚊𝚍𝚢 𝚞 𝚗𝚊𝚜 𝚙𝚛𝚜𝚒, 𝚝𝚊𝚔𝚣𝚎 𝚊𝚣 𝚙𝚛𝚒𝚓𝚎𝚍𝚎𝚜 𝚗𝚊 𝚗𝚊𝚍𝚛𝚘, 𝚑𝚕𝚎𝚍𝚎𝚓 𝚖𝚎 𝚙𝚘𝚍𝚕𝚎 𝚑𝚎𝚕𝚕𝚘 𝚔𝚒𝚝𝚢 𝚍𝚎𝚜𝚝𝚗𝚒𝚔𝚞. 𝚞𝚣 𝚜𝚎 𝚝𝚎𝚜𝚒𝚖 𝚗𝚊 𝚝𝚘 𝚝𝚟𝚘𝚓𝚎 ,,𝚍𝚎𝚕𝚊𝚜𝚗𝚊𝚖 𝚘𝚜𝚝𝚞𝚍𝚞" :𝙳 𝚗𝚘 𝚗𝚒𝚌, 𝚜𝚗𝚊𝚣 𝚜𝚎 𝚝𝚎𝚌𝚑 𝚙𝚊𝚛 𝚑𝚘𝚍𝚒𝚗 𝚟𝚢𝚍𝚛𝚣𝚎𝚝 𝚋𝚎𝚣 𝚜𝚘𝚕𝚒𝚍𝚗𝚒𝚑𝚘 𝚝𝚛𝚊𝚙𝚊𝚜𝚞, 𝚓𝚊𝚔𝚘 𝚖𝚊𝚜 𝚟𝚎 𝚣𝚟𝚢𝚔𝚞. 𝚣𝚝𝚛𝚊𝚙𝚗𝚒𝚝 𝚜𝚎 𝚝𝚒 𝚍𝚘𝚟𝚘𝚕𝚞𝚓𝚒 𝚓𝚎𝚍𝚒𝚗𝚎 𝚜𝚎 𝚖𝚗𝚘𝚞 :) 𝚝𝚟𝚘𝚓𝚎 𝚗𝚎𝚓𝚔𝚛𝚊𝚜𝚗𝚎𝚓𝚜𝚒 𝚗𝚎𝚞𝚓𝚞𝚣𝚊𝚜𝚗𝚎𝚓𝚜𝚒 𝚋𝚎𝚌𝚌𝚊

Přiblble jsem se usmála do displeje. Rebecca byla ten nejotravnější, nejnamyšlenější a nejdrzejší člověk, co jsem měla tu čest poznat, ale především taky moje jediná kamarádka. Každý druhý den rozjížděla ty největší pařby ve městě, měla nespočet kamarádů, klukům se dostávala raději do kalhot, než k srdci, nikdy neměla sebemenší strach si na někoho otevřít hubu a přestože jsme byly tak rozdílné, jen jí jsem se dokázala se vším svěřit. Možná jsem jí nedoprovázela na všech jejích dobrodružstvích a nečetly jsme si spolu mé oblíbené knížky, ale věděla o mě všechno. Věděla, že nesnáším fotit celebrity a že mi to přijde hnusné a proto jsme si z toho dělaly raději srandu, než abych jí ukazovala nejtajnější fotky herců a zpěváků. Ona jediná věděla o mé orientaci a o mých nejtajnějších záležitostech i trapasech. Když jsem zrovna zase lítala po světě, ona pro mě pokaždé byla na drátě 24/7. Chápala mě a já jí plně důvěřovala. Byla mým záchranným bodem před sesypáním se jako domeček z karet, k čemuž jsem často opravdu neměla daleko.

Před pěti měsíci, co jsem oslavila své osmnácté narozeniny, prohrála moje maminka boj s leukémií a naše rodina se tak ocitla ve finanční krizi. Táta mě a ségru sotva zvládal uživit a já musela přistoupit k razantnímu řešení. V té době už jsem za sebou měla tři roky na Newportské univerzitě, kde jsem studovala literaturu, jazyky a cestovní ruch. Měla jsem k tomu vystudovaný i kurz fotografa a sama jsem měla s focením už dlouholeté zkušenosti a naskytla se mi nabídka práce profesionální fotografky pro různé značky. Byla to pro nás cesta ze začarovaného kruhu dluhů a já ji tak po dohadě s tátou přijala. Ovšem, vybralo si to svou daň. Smlouvu jsem podepsala do pár dní, což byla možná zoufalá chyba. Dovolte mi představit vám nejstrašnějšího šéfa všech dob, Raymonda Gonzalese. S tímto tlustým mužem malého vzrůstu a s nakvašeně vyhlížející, tukem oplývající tváří, jsem se setkala hned po podepsání smlouvy v Londýně. Seznámil mě s mou prací, co vlastně všechno a jak budu dělat, s pracovními podmínkami a věcmi, co mám k dispozici. Dosud se všechno zdálo v pořádku a tak, jak stálo v e-mailu, co jsem obdržela. Než mi řekl, že budu okrajově pracovat i jako paparazzi a budu to mít tak dva v jednom.
 Tahle práce se mi hnusila vždycky. Nedokázala jsem pochopit, jak ti lidé schovaní za čočkou fotoaparátu nemůžou mít ani špetku respektu a pochopení pro soukromí ostatních lidí. Jakoby zapomínali, že i celebrity nebo slavní jsou taky jen lidé, jako my a že mají nějaká práva a nejsou jen exponátem v muzeu, který si návštěvníci vesele odfotí a postnou na sociální sítě. Štvalo mě to. Strašně moc. Ale co mě štvalo nejvíc byl fakt, že teď jsem byla jednou z nich. Jednou z těch otravných nesoucitných lidí, kteří běhají jako slepice po ulici a nikdo je nemá rád. Ale já ten soucit měla. Chápala jsem, jak to pro ně musí být deptající a že jim to život dvakrát neulehčuje. Ta práce mě ničila a přesto jsem ji dělala.
Pořád mám před očima moment, kdy mi to sdělil a já celá strnula. Seděla jsem na koženkové židli naproti němu a tvářila se naprosto vyrovnaně bez jakékoli známky zděšení, ovšem uvnitř mě jsem se cítila zklamaně sama ze sebe už tehdá. Nenáviděla jsem se za to. Ale pocit, že chci, aby se taťka se Sam měli lépe, byl zkrátka asi silnější.

Už jsem začala prsty bloudit po klávesnici, abych Becce odepsala taky nějakou vtipnou zprávu, když jsem se rozhodla, že ji nechám nerušeně spát a sama jsem se taky posadila do pohodlnější polohy a pokusila se na chvilku zavřít oči.

**

Zdravím, tak tu máme první část i tohoto příběhu. Na wattpadu moc takovýhle příběhů není a tak jsem se rozhodla jedním přispět. Snad se vám bude líbit, i když věřím, že tohle není úplně šálek čaje každého z vás. No nic, užívejte prázdniny, další díl bude co nevidět ;)
peace, nattie