Love You Goodbye?- A czech lesbian story

/Ｙ/

Bohužel jsme jako naschvál ještě ten den kolem páté musely jet na naše poslední focení, nedalo se nic dělat, práce je práce a ta nepočká.
Ani jsme ale nedojely na místo a já věděla, že to bude strašný. Už v autě jsem myslela, že se z toho ticha mezi námi zblázním. Nechtěla jsem ze sebe dělat chudinku, ale srdci ani citům neporučíš a potichu jsem cestou zase brečela. Bylo nepředstavitelně těžký sedět vedle sebe v naprostým tichu, ani to debilní rádio nehrálo, a nesesypat se z toho. Chtěla jsem něco říct, ale nějak tak jsem nevěděla co.
Je tohle konec? Tohle je to, co nás rozdělí?- ptala jsem se sama sebe. Vzápětí jsem ale zatřásla hlavou. Ne. My se přes tohle dostaneme. Je to jen zlé období, které musíme přečkat, bouřkové mraky se rozpustí a pak bude zase duha. Určitě.

**

,,Notak! Co je to s váma dvěma? Kde je ta komunikace mezi modelkou a fotografem doprčic? Každá jste úplně mimo!" zahřmí Stefan až obě leknutím nadskočíme.
Zhluboka se nadechnu a začnu se snažit víc, i když to moc nejde. Moje opuchlé oči i kruhy pod nimi jsou určitě vidět na kilometr daleko, ruce se mi klepou a připadám si jako tělo bez duše. Práce s foťákem najednou není tak snadná, jako vždy bývala a celé moje tělo mě vůbec neposlouchá. Máme fotit veselé exotické fotky, ale v našem dnešním podání je to spíš extrémně depresivní, není tedy divu, že Stefan zuří.
A tak znovu. Zaostřím a postupuju dle mého nejlepšího uvážení, Darcy se zebrovanými šaty a kousky ovoce v ruce zapózuje, jak jí tým radí, ale jedna fotka vyjde hůř, než ta předchozí.

,,Dost!" utne to Stefan, ,,Dejte si alespoň půlhodinovou pauzu. Jestli vám ani to nepomůže, tak to tu balíme a s vámi oběma si budu já a pan Gonzales muset promluvit."
A rozežene nás z plochy, s tím že já mířím rovnou na chodbu, ale ona jde za našimi nadřízenými. Ani si nedokážu představit, co jim chce říct, když se situace zdá nezachránitelná.

Vyjdu z haly a sednu si k prvnímu rohu, na který narazím. Jako vždycky, když je toho na mě moc, sklopím hlavu a snažím se zhluboka dýchat a myslet pozitivně, což je momentálně ale sakra složitý.
Právě teď si ale snad nepřeju nic jinýho, než se prostě na pár dní vypařit a srovnat si to o samotě v hlavě. Jenže já moc času na rozhodování nemám. Kampaň mi končí zítra. A já mám na výběr a budu se muset rozhodnout, to je to nejhorší. Budu moct odletět za rodinou a nechat minulost za sebou. Nebo zůstanu s Darcy a poletíme spolu do Kansasu. A já nevím, jak si mám vybrat. Já sakra nevím. Nemůže to někdo rozhodnout za mě? Přijde mi, že jsme se dostali do mrtvého bodu a zároveň nedokážu Dee opustit.

Nemám představu, kolik času ve skutečnosti uteklo, ale mě se zdálo že věčnost, a objeví se přede mnou bosé nožky v pantoflích na přejití.
Zvednu hlavu a Dee mi pohledem naznačí, že jdeme k ní do šatny. Jako mrzáček se tedy zvednu a jdu přímo za ní.
Zavře za námi dveře a já už jsem zase strašně nervózní. Ale vím, že nám není pět, abychom to řešily nebavčem, ale musíme se snažit si o tom nějak normálně promluvit a tak se pokusím vzchopit.
A první, co Darcy řekne mě trochu překvapí a uklidní zároveň.
,,V pohodě?" zeptá se a já přikývnu.

Chvilku je ticho. Obě si toho máme dost, co říct, takže nejspíš i obě přemýšlíme, čím začít.

,,Mluvila jsem s Raymondem a Stefanem," hlesla Dee jako první. Obě jsme měly pohledy upřené do svých klínů.
,,Na tom videu jsem byla poznat jen já a tak jsem řekla, že to nejsi ty, ale moje kamarádka ze střední. Nikdo by sice nemohl vyloučit, že to nejsi ty a taky by zároveň nikdo nemohl říct, že jo, ale zrovna oni dva ani nevypadali, že by si mysleli, že jde o tebe."
To už jsem k ní hlavu zvedla a s otevřenou pusou na ní koukala.
,,Darcy...vždyť...jsi tím strašně...riskovala. A...zachránila mi práci!"
,,Jo, to je pravda. Zisk byl totiž poloviční. Zachránila jsem ti práci, ale mě strhli na příští tři měsíce padesát procent z platu."
Myslela jsem, že mě z toho brzo sekne.
,,Vždyť....nemusela jsi kvůli mně lhát."
,,Já chtěla a musela. Potřebuješ tu práci teď mnohem víc než já. Už tak ti toho za svoje občas ne-dvakrát skvělý chování dost dlužím."
,,Taky ti něco dlužím," zamumlala jsem a vzápětí přemýšlela, jestli si to nemám ještě rozmyslet. Ale ne, byla jsem rozhodnutá. Tohle musím udělat. Natáhla jsem se pro svůj notebook do tašky a položila ho před ní.
,,Měla by sis něco přečíst, i když myslím, že ty už to stejně asi víš."
Oficiálně tohle prohlašuju za asi nejspontánnější věc, kterou jsem kdy udělala. Fakt, tohle mě napadlo ze sekundy na sekundu, nikdy dřív bych se k tomuhle asi neodhodlala a nemohla jsem uvěřit, že právě dělám, co dělám.
Myší jsem najela na maily a otevřela ten, který jsem tenkrát napsala Becce, když jsme byly na taneční soutěži, a nechala Dee, ať si ho přečte.