Love You Goodbye?- A czech lesbian story

/Ｌ/

Po šesti pípnutích se z druhého konce konečně ozval ten nepřeslechnutelný potrhlý hlas. Momentálně ještě k tomu podnapilý.
,,No gute morgen, ty italko moje, co že voláš v tuhle dobu? Jsem v klubu s Anthonym, tak to zkrať." Přímo zahulákala, aby přehlušila rozruch kolem ní. Ajaj, to jsem si ale vybrala vhodnou chvíli na to Becce volat. Očividně už byla zase ve svém živlu. Ani jsem tam nemusela být a bylo mi jasné, že za týden už si na žádného Anthonyho pamatovat nebude a že jí to vyzvánělo tak dlouho proto, že z opilosti myslela, že jí jen zvoní v uších. Alkohol jí taky trošku pomotal evropské státy a jejich jazyky...

Nikdy jsem nevěděla, co opilé Rebecce říct a tak jsem se jen snažila na chvilku zadržet slzy a dát něco kloudného dohromady, ale místo toho jsem vzlykla a utrousila dalších pár slz, které si hned stírala do rukávu.
A kupodivu tohle B zaregistrovala.
,,May? Ty brečíš? Co je?" I když se pořád smála, trochu zvážněla, avšak vážnost jí alkohol zrovna moc nedovoloval.
Došla jsem k oknu a se srdceryvným pohledem si skousla ret.
Smutně jsem se sama pro sebe usmála.
,,Becc, to nevadí vyřešíme to zítra ráno." Zahuhňala jsem a slyšela snad něco podobající se souhlasu.
,,Mám tě ráda." Ukončila jsem náš hovor a stejná slova se mi stala odezvou.

Z nějakého důvodu mě tohle udělalo ještě smutnější a já frustrovaně praštila svým malinkým iphonem do peřin. Měla jsem strašný vztek především sama na sebe. Tu největší bolest si způsobuješ jen ty sama. A ona to fakt světě div se byla pravda. Darcy přeci nemohla za to, že je zadaná. Stejně jako Rebecca nemohla opilá vědět, že se mi něco děje. A ani ten Michael za nic nemohl. I když to byl už od pohledu pěkný kokot, za tuhle bolest jsem si mohla sama.
Ale jak mi maminka vždycky říkala- srdci neporučíš. Co jsem měla dělat? Opravdu si striktně nakázat, že si k ní žádné city nevytvořím? Vždyť to bylo úplně nemožné! Její oslňující vzhled i charakter si mi rychle prokousal skulinku k mému srdci a já se nestihla ani bránit.
Oči už jsem měla celé rudé a tváře opuchlé a ač jsem se snažila sebevíc přijít na jiné myšlenky, nedokázala jsem ten moment, kdy se u ní objevil, vytěsnit z hlavy.

Švihla jsem sebou na postel a nechala si svoje kaštanové neupravené vlasy volně spadat do obličeje. Rukou jsem se natáhla pro mého plyšáčka Scoobyho od mamky, kterého na cesty vozím sebou a přitiskla si ho k tělu. Přála jsem si, aby u mě někdo byl, objímal a utěšoval, že všechno bude zase v pohodě. A já jsem v hloubi duši věřila tomu krásném citátu od Johna Lennona, že na konci dopadne všechno dobře a že když to dobře nedopadlo, tak to ještě není konec. Momentálně jsem neviděla žádnou naději a tohle mi přišlo jako zkrátka uzavřený případ, se kterým se budu muset vyrovnat. A přesto jsem tak trochu doufala, že tohle opravdu konec není.

**

Do okna mi začaly bubnovat dešťové kapky, bylo kolem jedné odpoledne a já dojídala svůj filet s brambory, který jsem si uvařila. Jídlo bylo snad to jediné, u čeho jsem nedokázala brečet, protože bylo až moc dobré, aby se nad ním truchlilo, ale jakmile jsem odnášela talíř do dřezu, už zase mě přepadla úzkost.
Z pláče a rýmy už mě dost bolela hlava a tak jsem si vzala jeden Paracetamol, zapila ho sklenkou vody a sedla si zpět do postele plné polštářů.
Nedalo mi to a potřebovala jsem slyšet tátův hlas. Několik dní jsme si nevolali a teď bych byla i za dvě minutky vděčná. Vytočila jsem tak jeho číslo a mezitím co se ozývala známá pípnutí jsem sledovala, jak kapky vody dopadají na okno a řítí se po skle dolů. Začala jsem mít výčitky, že je určitě v práci, nemá čas a už jsem to chtěla položit, když pípání ustalo.
,,Ahoj Beruško moje"
,,Ahoj tati, neruším tě?" snažila jsem se o normální tón, ale to moc nešlo. Popotáhla jsem a vzlykla.
Taťka se asi lekl, protože vteřinu dvě bylo ticho.
,,Co se stalo panebože? Jsi v pořádku?"
Na sucho jsem polkla a popotáhla.
,,Jo. Jsem. Jen, víš...štve mě, že život je na zlé lidi hodný a na nás, na ty hodné zlý. Totiž....Je mi líto, že neustále zapomínám, co je pro mě nejlepší a dělám tím sama sobě velké přítěže."
Táta pochopil. Ten vždycky věděl, co říct.
,,To je bohužel pravda. Lidé často chtějí to, co se jim pro ně nejlepší zdá a ne to, co by pro nejlepší opravdu bylo. Jenže to těžko rozdělit, protože mezi těmihle věcmi je strašně malý rozdíl a každý své štěstí vidí v něčem jiném."
Byl to tak chytrý muž. Musela jsem se pousmát.
,,Každý svého štěstí strůjce" Vzpomněla jsem si.
,,Ano, ano" Zasmál se. ,,Tak neplakej a nezapomeň, že všechno zlé je k něčemu dobré a děje se to z nějakého důvodu."
,,Děkuju tati. Mám tě ráda."
,,Já tebe, dítě moje. Zavolej kdykoliv."
,,Dobře. Pozdravuj Sam."
,,Budu." A zavěsila jsem.

Položila jsem telefon na stůl a na chvilku si jen tak sedla na židli, abych zpracovala tátova slova. Téměř nevědomky jsem pak došla k zamlženému oknu a prstem na sklo napsala
,,Bude to v pořádku."
Bude.
Bude to v pořádku.

**

věnováno: @Sabi_Debnam-Carey

Nakonec to vypadá, že je May připravena bojovat a nenechá se srazit na kolena, že? Nějaké teorie k příběhu? Můžete psát do komentu^^
Moc dekuju za 230 přečtení a vaše ohlasy;)
nattie