O kouzlech a kouzelnících

Prolog

Světlovlasý muž vkročil do rozlehlého sálu, aniž by se v jeho obličeji objevil třeba jen náznak strachu. Ledově klidný předstoupil před shromáždění kouzelníků. Kolem vládlo hrobové ticho, napětí ve vzduchu téměř hmatatelné.

Katarina Morve, překrásná čarodějka a jediná žena mezi Mocnými, mu vyšla vstříc.

Kouzlem ho srazila na kolena.

„Nejsi tak silný, jak si všichni myslí," bolestivě ho popadla za vlasy a zvrátila hlavu dozadu. Zpříma pohlédla klečícímu kouzelníkovi do nebesky modrých očí.

Ostatní pouze tiše přihlíželi, nikdo se neodvážil pohnout, nikdo se neodvážil vzdorovat. Všichni dobře věděli, co se stalo každému, kdo se pokusil vzepřít Mocným. Angel Mey bude další v řadě těch, kteří si do sytosti vychutnají Katarinin hněv.

„Jsi mi trnem v oku od chvíle, cos přijel," zavrčela čarodějka. „A dnes se tě konečně zbavím. Kdo ví, třeba se potom já stanu první mezi Mocnými a..."

„Zabij mě, když věříš, že to dokážeš," přerušil ji nevzrušeně Angel, „ale, prosím, přestaň s tím chvástání."

Rozzuřené čarodějce proběhly mezi prsty odlesky fialového světla, vzduch ztěžkl naplněn vlnou energie, která se všechna soustředila v Katarininých rukou. Kolemstojící se přikrčili v očekávání rychlé smrti světlovlasého muže bezbranně klečícího na zemi.

A právem. Magický úder, který následoval, by každého smrtelníka roztrhal na kusy. Angel Mey však ve víru ohnivých jisker a výbuchu energie zůstal nezraněn. Nárazová vlna ho pouze odhodila stranou a on se svezl po mramorové podlaze. Jeho obranou nic neproniklo.

„Jak chceš," zasyčela navztekaně čarodějka, když viděla, že Angel její kouzlo odrazil. „Dost zdvořilostí."

Chystala se k druhému útoku, když se těžké dveře do sálu rozletěly, a dovnitř vstoupil někdo další.

„To by stačilo, Trino," ozval se mužský hlas a kouzelnice rychle couvla. „Řekl jsem snad jasně, že na něj nikdo nesmí vztáhnout ruku."

„Já...nevěděla jsem, že už ses vrátil," ozvala se opatrně Katarina a ten tam byl její arogantní tón.

Angel zvedl hlavu a zadíval se na svého zachránce. Jestli se mu tak dalo říkat.

Maleck Raia, první mezi Mocnými, kráčel směrem k nim. Tmavé vlasy měl neučesané, zelené oči, o kterých se říkalo, že jejich pohled nikdo nesnese, plály hněvem.

Vypadal mladě, o hodně mladší než ve skutečnosti byl. Šeptalo se o něm, že je nesmrtelný, že ani není člověk, že je napůl démon.

„Vyřídím si to s tebou později, Katarino," zavrčel. „Teď táhni!"

Čarodějka chvatně zmizela mezi zástupem kouzelníků, kteří se na její rozkaz shromáždili v sále, ale ještě před tím mrskla nenávistným pohledem po Angelovi. Ostatní zůstali stát a s úctou a strachem hleděli na Malecka.

Ten došel k světlovlasému muži, natáhl ruku a pomohl mu vstát. „S císařovnou jsme se dohodli na tvém propuštění, souhlasila s výkupným i s ostatními podmínkami."

„Cením si tvé snahy, Malecku, ale já se nenechám prodat."

V nastalém tichu byl slyšet jen překvapený šepot přihlížejících.

Angel se vytrhl z Maleckova sevření a zadíval se mu zpříma do obličeje. Bez mrknutí vydržel pohled jeho propalujících zelených očí a pak pronesl.

„Vyzývám tě na souboj o vládu nad Modrými Věžemi."