O kouzlech a kouzelnících

5. Neladar

Ležel jsem na zemi a snažil se vyplivnout krev a prach, co jsem měl v ústech. Nade mnou se tyčila Katarina Morve, která si mé zabíjení skutečně užívala. Já už o poznání méně. Čekal jsem, co bude dál, a skoro se modlil, aby už to skončila. Ale čarodějka měla pro mě přichystaná ještě další bolestivá překvapení.

„Vstaň," vybídla mě, ale já nereagoval. Ta námaha mi za to nestála.

Katarina neztrácela čas a zvedla si mě sama. Cítil jsem, jak pomalu levituji nad zemí. Chtěl jsem se bránit, ale byl jsem tak unavený, že jsem ze sebe nedokázal vypravit jediné kouzlo. Katarina mě vynesla asi deset metrů vysoko a pak mě se sadistickým zadostiučiněním nechala spadnout na tvrdou kamennou dlažbu.

Pokoušel jsem se zbrzdit ten pád, soustředil všechny síly, které jsem měl, a navzdory mé únavě se mi podařilo zpomalit alespoň natolik, abych si při dopadu nezlámal vaz. Přesto jsem uslyšel praskání kostí a šílená bolest v předloktí, která následovala, mě nenechala na pochybách. Zlomil jsem si pravou ruku.

„To musí bolet," pronesla Katarina se špatně hraným soucitem.

„Tak už to skonči, Trino," ozval se Kello, který společně se zbylými dvěma kouzelníky nevzrušeně sledoval počínání čarodějky.

„Nemáme na to celou noc," přisadil si Jareth a podíval se na mě pohledem, který mi projel až do morku kostí.

Pak vyslovil zaklínadlo, díky kterému jsem se znovu ocitl několik metrů nad zemí.

Není zrovna kreativní, napadlo mě, ale když jsem se podíval pod sebe, pochopil jsem, co mě čeká. Visel jsem ve vzduchu a pode mnou se zničehonic otevřela obrovská jáma plná velkých ostrých hrotů.

Jareth Garúshey mě držel ve vzduchu ještě několik málo vteřin a pásl se na mém strachu. Pak mě pustil.

Vykřikl jsem.

Čekal jsem rychlou smrt, ale ta nepřišla.

V letu mě zachytila cizí síla a bezpečně položila na kamennou dlažbu. Zvedl jsem pomalu hlavu, abych se podíval na svého zachránce.

Na náměstí vstoupil muž. Byl vysoký, zahalený v plášti, takže jsem mu neviděl do tváře.

Katarina a zbylí Mocní na něj překvapeně hleděli a pak jeden po druhém poklekli.

„Malecku," ozvala se Katarina a její hlas byl najednou jako med. „Celou dobu jsme mysleli, že jsi mrtev."

„A když jsme se doslechli, že jsi přežil, hledali jsme tě," promluvil Deshiel.

„Tak jste mě našli. Kde je Gars a Chris?"

„Gars se k nám připojí později, má dnes v noci soukromý úkol," ušklíbl se Kello.

„A Christof nás zradil. Přidal se ke kouzelníkům z Věží," doplnila Katarina.

„Pokud nás zradil, musí zemřít," řekl Maleck.

„Ano, proto jsme tady," ozval se Jareth, „víme, že se ukrývá v císařství."

„Pátráme po něm," dodal Kello. „Ale zatím jsme neměli štěstí."

Maleck se odmlčel a zadíval se na mě. Celou dobu jsem ležel na zemi a neodvažoval se pohnout. Snad jsem doufal, že na mě zapomenou, a odejdou.

„Kdo je to?"

„Jeden kouzelník z Věží. Mysleli jsme, že by mohl o Chrisovi něco vědět, ale je bezcenný. Právě jsme ho chtěli zabít, než jsi nás zastavil."

„Dorazím ho," nabídl se ochotně Kello a zamířil ke mně.

„Ne," zarazil ho první mezi Mocnými. „Já sám."

Ze své pozice jsem skoro nic neviděl, slyšel pouze kroky. Pak se v mém zorném úhlu objevily Maleckovy vysoké kožené boty.

Skoro jsem zapomněl dýchat. Nade mnou stál vrah mého otce. Maleck Raia – ten, kterého jsem tak moc toužil zabít.

Vzpomněl jsem si na svůj dnešní rozhovor s matkou, na svá namyšlená slova. V tu chvíli, v bezpečí univerzitní knihovny, bylo lehké mluvit o pomstě. Ale když jsem měl příležitost dostát svým slovům, nedokázal jsem udělat nic. Jen jsem ležel na zemi v prachu u Maleckových nohou a modlil se, aby mě zabil rychle.

Cítil jsem jeho pohled v zádech a trochu nadzvedl hlavu, abych na něj viděl. Koutkem oka jsem zaregistroval žhnoucí ohnivou kouli, která se mu objevila v pravé dlani.

Maleck si s ní chvíli jen ledabyle pohrával a pak ji po mě hodil. Koule plná žhavé lávy dopadla několik centimetrů od mé hlavy a vypálila do kamenného dláždění velkou černou díru.

Jako ukázka toho, co mě čeká, dost dobré, pomyslel jsem si a zvedl se ještě o něco víc, abych Maleckovi viděl do obličeje.

První mezi Mocnými mezitím vyčaroval druhou ohnivou kouli, se kterou si zatím pouze pohazoval. Maleckova tvář byla ozářená plameny a já poprvé pohlédl do jeho obličeje.

Překvapilo mě, jak vypadá. Nevím, co jsem čekal, ale určitě ne tvář kluka jen o pár let staršího než já.

Věděl jsem, že je to pouze klam, že ve skutečnosti je mnohem starší. Ale jediné, co prozrazovalo jeho opravdový věk, byly oči. Slyšel jsem, co se o nich říká, nikdo prý nesnese jejich pohled, ale já jsem do nich teď hleděl beze strachu.

Maleck si mě prohlížel stejně zaujatě jako já jeho a pak se najednou jeho výraz úplně změnil. Na zlomek vteřiny jsem měl dojem, že mu přes tvář přelétl záblesk překvapení. Snad jako kdyby ho něco téměř šokovalo, ale rychle se ovládl.

Sevřel dlaň a ohnivá koule v ní zmizela. Aniž by se na mě přestal dívat, sklonil se ke mně. Jeho tvář byla jen kousek od mé a on stále neuhnul pohledem, důkladně studoval můj obličej.

Začaly mě strašně bolet oči a musel jsem je na okamžik zavřít, abych alespoň na chvilku unikl Maleckově propalujícímu pohledu.

„Kdo jsi?"

Zaváhal jsem. Odněkud zezadu ke mně dolehly hlasy a kroky mnoha lidí, které se přibližovaly.

„Rychle, Malecku," vykřikla Katarina. „Jdou sem sorkerenky a císařští vojáci. Radši vypadneme."

„Skonči to, Malecku, a mizíme," přidal se Kello.

První mezi Mocnými se pousmál a naklonil se co nejblíže ke mně.

„Ještě se uvidíme," zašeptal mi do ucha. Jeho zaklínadlo mě bezpečně dopravilo do říše snů.