O kouzlech a kouzelnících

22. Jossine

Netušila jsem, co se stalo.

Jednu chvíli mě Maleck líbá tak, že jsem skoro zapomněla dýchat, a v druhé chvíli klečím na nádvoří paláce, kolem se sbíhají lidé a jeden přes druhého na mě mluví.

„Pošlete pro paní Sevrinu," volal jeden hlas.

„Jste zraněná?" ptal se někdo další, mladý voják v zelené uniformě.

„N...nic mi není," vykoktala jsem a přijala nabízenou ruku, která mi pomohla na nohy.

„Jossine," ozvalo se za mými zády a mladý elf mi vklouzl do náruče. „Kde je Neladar?"

Než jsem stihla odpovědět, objevila se přede mnou Paní Sevrina s Kalovou matkou.

Nepříjemný pocit se mi usadil v žaludku, když jsem spatřila přísný pohled naší představené. Co bude dál? Co když mě vyloučí ze školy?

„Kde je můj syn?" zeptala se ledovým tónem, který na mě použila pouze jednou předtím, když jsem propadla u její zkoušky z teorie kouzelnictví.

Nervózně jsem polkla a snažila se přijít na vhodnou odpověď. A stejně jako u té zkoušky tehdy před lety jsem na žádnou nepřišla.

Poryv magické energie v mojí těsné blízkosti mě donutil otočit se. V další vteřině fialově zářícím portálem kousek od nás propadl na kamenné nádvoří Neladar.

Ležel na zemi a ztěžka se zvedal. Na nic jsem nečekala a rozběhla se k němu, v patách mi šla Paní Sevrina.

„Christof?" zeptala jsem se s obavami.

„Mrtvý," vypravil ze sebe, v jeho očích se leskly slzy, ruce se mu třásly. „Maleck ho zabil."

Ztuhla jsem při těch slovech, na hrudi se mi usadil těžký kámen a ze všech sil jsem se snažil nerozplakat.

Maleck ho zabil...

Nechtěla jsem tomu věřit. Stále jsem doufala, že...ani nevím. Že Maleck Christofa propustí? Kvůli mně, kvůli naší společné noci.

Opravdu jsem byla naivní?

„Co sis myslel, Neladare?!" rozkřikla se na svého syna Paní Sevrina.

Naše představená vypadala jako rozzuřená lvice, a já se přikrčila, abych na sebe zbytečně nepřitahovala pozornost. Stejně jejímu hněvu neujdu. Hned jak skončí se svým synem, schytám to i já.

„Vážně sis myslel, že sám osvobodíš Christofa Larshe? Utkáš se s Maleckem? S Mocnými?"

Její obvykle klidný a uhlazený hlas se chvěl emocemi. „Víš, jaký jsem měla strach?"

Neladar na ni provinile hleděl, oči se mu stále trochu leskly.

„Víš, co jsem...."

Paní Sevrina se najednou odmlčela a pevně světlovlasého mladíka objala. Její rozhněvaný výraz zmizel a nahradily ho slzy a úleva.

„Promiň, mami," zaslechla jsem tichý Neladarův hlas, než se mladý kouzelník odtáhl.

Čekala jsem, že naše představená bude pokračovat v přednášce o tom, jak jsme nezodpovědní, ale zdálo se, že nemá chuť ani sílu nás dál kárat. Vypadala vyčerpaně, pod šedýma očima jí vystupovaly obrovské tmavé kruhy, vlasy neměla jako vždy pečlivě spletené, ale rozcuchané a špinavé. Dnešní noci strachy o svého syna jistě nezamhouřila oka.

„Probudím Gabrielu," obrátila se na Kalovu matku, „ musíme se připravit na útok. Ty informace o úkrytu Mocných, které přinesli, nám pomohou."