O kouzlech a kouzelnících

Epilog

Nad Anchalenským údolím jasně zářilo slunce.

Černovlasý muž procházel vysokou travou a koženými botami stíral poslední kapky ranní rosy ze zelených lístků. Ve vzduchu se vznášela jemná vůně rozkvetlých květin, louka jimi byla posetá. Nejvíce se mezi zelení skvěly květy bílých kopretin, ale našly se i fialové zvonce, modré chrpy nebo drobné růžové hlavičky hvozdíku.

Příchozí se několik dlouhých chvil kochal pohledem na tu známou scenérii. Navštívil toto místo mnohokrát a dokázal by okolí popsat do sebemenšího detailu i poslepu.

Toto nádherné údolí skryté před očima většiny poutníků se ztrácelo v sedle vysokých hor, na jejichž vrcholcích ani za nejteplejšího léta neroztál led a sníh. Po strmém svahu stékala malá stružka, která se během jarního tání měnila na divoký rozbouřený potok. Teď se v ní však nacházelo vody jen pomálu.

Muž došel ke vzrostlému dubu tyčícímu se osamoceně  uprostřed květinové louky. Poklekl do trávy vedle kamenného náhrobku. Chvíli si ho prohlížel, pak tiše promluvil. 

„Potkal jsem tvého syna." 

Prsty zlehka přejel po vyrytém nápisu, který už začínal na opracovaném kameni zanikat.

„Vypadá přesně jako ty," pousmál se, přestože v zelených očích se zračil zármutek. „A při tom je tak jiný. Vzteklý, žárlivý, tvrdohlavý, drzý... Ale také odvážný, čestný a upřímný. V tom jste oba stejní."

Odmlčel se, sáhl do kapsy a položil na okraj náhrobku malý lesklý předmět. Paprsky světla se roztančily na lesklém povrchu modrého drahokamu.

„Dohlédnu ti na něj."

Slunce se pomalu vydalo na svou každodenní pouť, získávalo na síle a šplhalo po azurovém nebi. Ptáci se slétly do koruny mohutného dubu a vesele cvrlikaly. Včely s radostným bzučením opylovaly jeden barevný květ za druhým, aby pak mohly zamířit zpět ke svým družkám. Všude panoval klid a mír, dokonalé místo k odpočinku.  

Teprve když zářící kotouč dosáhl nejvyššího bodu na obloze, se klečící muž pomalu zvedl na nohy. Naposledy pohledem přelétl prostý náhrobek, oči se mu trochu leskly.

„Zase přijdu," slíbil. „A možná ho přivedu s sebou."

Udělal jen několik kroků než se znovu otočil a potichu dodal: „Pořád mi chybíš." 

Poté bez dalšího otálení zamířil přes rozkvetlou louku pryč. 

Modrý klenot se zaleskl v záři slunečních paprsků, které  pronikly i přes husté listoví stromu. Po drahokamu přeběhlo několik odlesků fialového světla.    

Magie a kouzla. 

KONEC

Pár slov závěrem:

Uff, tak jsme na konci. Musím přiznat, že tento příběh mi dal zabrat a trvalo mi více než rok ho dopsat. V jednu chvíli jsem to chtěla vzdát, ale nakonec jsem to přece jen dotáhla do finiše. Velkou zásluhu na tom máte vy čtenáři, kteří jste mě povzbuzovali svými milými komentáři a hlasováním, za což jsem vám velmi vděčná. 

Nechci tady všechny jmenovitě vypisovat, jistě víte, že si vaší podpory moc cením. Přesto mi to nedá a musím zmínit alespoň jednu dívčinu a to galaxygirl24680.

Ona mi u psaní tohoto příběhu byla podporou od úplného začátku, překvapivě vydržela a neodradila jí ani moje dlouhá doba nečinnosti ani prodlevy mezi aktualizacemi. Za to jí patří můj velký dík. 

Ale samozřejmě moc a moc děkuji také vám všem ostatním, a doufám, že se opět setkáme u nějakého dalšího příběhu. Ať už u toho mého nebo třeba u některého z těch vašich. 

Mějte se všichni krásně,

20.4.2021