O kouzlech a kouzelnících

21. Neladar

S odporem jsem pozoroval přibližující se čarodějku a zvažoval, co dál. To ona proměnila Christofa v zakrvácené tělo bez života a moje nenávist v tu chvíli neznala mezí. Přesto jsem věděl, že přímý útok proti ní bych nevyhrál. Stále jsem se žádnému z Mocných nemohl rovnat navzdory mojí rychle se probouzející síle.

Síle, kterou jsem ovšem nedokázal účinně ovládnout.

Katarina pohlédla na vyděšenou Jossine a k mému překvapení ji pohladila po tváři.

„Hodná," pochválila dívku jako cvičeného psa, který provedl obzvláště obtížný kousek. „Maleck nechtěl Chrise vyléčit, ale tys to udělala. Ne úplně, ale pár dalších hodin zábavy mi to poskytne."

„Christof Larsh odchází s námi," promluvil jsem odhodlaně a otevřel portál.

Nebo jsem se o to pokusil. Časoprostor však zůstal zacelený, žádný zářící průchod se neobjevil.

Zkusil jsem to znovu a pak ještě jednou.

Katarina pozorovala mé počínání a pak se rozesmála. „Odtud není úniku. Zvenčí bariéru nepronikne žádný portál a zevnitř," pousmála se, „jen ten Maleckův. To ti váš hostitel neprozradil?"

Věděl jsem, že se nedokážu teleportovat dovnitř bariéry, ale počítat jsem s tím, že ven to půjde. Maleck přece otevřel portál přímo ze svého pokoje.

Tohle byla značná komplikace. Myslel jsem, že vezmu Chrise a zmizíme dřív, než si nás Mocní všimnou. Teď mi došlo, že tak jednoduché to nebude.

Jossine udělala několik kroků zpět a chytla mě za ruku. Oči nespouštěla z černovlasé čarodějky. Katarina Morwe pohnula zápěstím, v dlani se jí objevila ohnivá koule.

„Nemůžete nám ublížit," vyhrkla Jossine, která křečovitě tiskla moji dlaň. „Jsme Maleckovi hosté."

„Hosté," ušklíbla se a zpražila mladou sorkerenku pohledem. „Myslíš, že nevím, že si strávila noc v jeho posteli?"

Jossine zrudla a sklopila zrak.

„Máš snad pocit, že jsi kvůli tomu něčím výjimečná?" pokračovala čarodějka posměšně. „To se pleteš. Maleckovou postelí prošla spousta žen, a ty, holčičko, jsi jen další v řadě."

Ohnivá koule v čarodějčině ruce stále plápolala. Když pohlédla na mě, v tmavým očích se jí odrážely odlesky plamenů a také čiré nenávisti. Nepochyboval jsem o tom, že nebýt Maleckova rozkazu nám neublížit, zabila by nás oba na místě.

„Zmizte," poručila, „a jestli vás tady ještě jednou najdu, nebudu tak milosrdná."

Cítil jsem, jak mi Jossine sevřela ruku, a pohnula se směrem k východu. Bála se a chtěla odejít. Chápal jsem ji. A proto se mnou neměla chodit. 

Já se nemínil vzdát. A pokud to nepůjde jinak, budu s Katarinou bojovat...

Čarodějka si vesele prohlížela můj neústupný obličej. „Tvoje kamarádka má víc rozumu než ty, Neladare. Chceš se se mnou utkat?"

Hlasitě se rozesmála, obě ruce jí vzplály jasným plamenem. „Nebude pro mě větší potěšení než tě zabít!"

„Počkejte," ozvala se Jossine vyděšeně. „Promluvme si s Maleckem."

„Výborný nápad, maličká," zvolala nadšeně Katarina, plameny v jejích dlaních rázem pohasly. „Promluvme si s Maleckem."

Pocítil jsem trhnutí modrého kamene na krku a chvíli mi trvalo, než mi došlo, co ho způsobilo. Katarina zavolala prvního mezi Mocnými.