O kouzlech a kouzelnících

18. Neladar

Nervózně jsem si pohrával s modrým drahokamem na svém krku. Maleck mě po očku pozoroval a čekal, až se vyrovnám s tím, co mi právě řekl. Pořád jsem tu informaci nedokázal strávit, ale ani na okamžik nezapochyboval, že je to pravda.

Podíval jsem se na černovlasého kouzelníka, který se vedle mě poklidně opíral o zábradlí. Přestože už dávno začalo jaro a třešně v sadu, rozprostírající se dole pod námi, se obsypaly květy, noci byly stále velmi chladné. Na zádech mi pod slabou košilí naskočila husí kůže, ruce jsem měl ledové. A Maleck na sobě neměl ani tu košili. Copak mu není zima? Nebo za to mohlo nějaké kouzlo?

Moje roztěkané myšlenky se vrátily zpět k tomu, co jsem před chvíli uslyšel z Maleckových úst.

Já tvého otce nezabil.

Musel jsem znát celou pravdu.

„Řekneš mi, jak to bylo?" prolomil jsem nekonečné ticho.

„Je to dlouhý příběh," pronesl, ale zdálo se, že moji otázku čekal. „Povím ti ho, jestli chceš."

Mlčky jsem přikývl. Unavený, zmatený, ale odhodlaný dozvědět se všechno.

„Znal jsem Angela mnoho let, vyrůstali jsme spolu, chodili do stejné školy a pak na univerzitu v Modrých Věžích," začal Maleck s vyprávěním. „Tvůj otec měl obrovský talent, nikdy jsem nepotkal lepšího kouzelníka."

„Takže byl lepší než ty?" popíchl jsem ho.

„Určitě," pousmál se. „Jen nebyl tak ctižádostivý."

„Co se stalo před válkou? Proč jste se ty a otec vzepřeli Radě?"

Maleckovi se zablýsklo v očích, ale v mžiku se ovládl. „Nedokážeš si představit, jak to tam tehdy vypadalo. Protekce, elitářství, korupce. Ano, vystoupili jsme proti Radě a chtěli změnu. A oni se nám vysmáli."

„Takže ses rozhodl zaútočit."

„Kvůli Angelovi jsem se snažil vyjednávat, ale nikam to nevedlo." Maleck sevřel ruce v pěst a znechuceně si odfrkl. „Rada je banda sebestředných, arogantních čarodějů, kteří sledují jen svoje vlastní zájmy. Angel to nechápal, ale já věděl, že ke změně je donutí pouze ukázka naší síly. Teprve pak nás začnou brát vážně."

Periferně jsem mrkl na Maleckovu tvář ztuhlou hněvem. Nebylo pochyb, že kouzelníky z Věží opravdu nenávidí.  Když se mi vybavil ten arogantní Bartagharův výraz, docela jsem ho chápal.

„A kvůli tomu jste se s mým otcem rozhádali?"

Černovlasý čaroděj na mě pohlédl, hněv v jeho tváři vystřídala rezignace.

„Ano," povzdechl si, „ kvůli tomu jsme se s tvým otcem rozhádali."

//

Angel stoupal po schodišti do druhého patra honosného domu, kam se Maleck se svými spojenci před několika týdny uchýlil. Věděl, že tu není vítán, a až do této chvíle by ho ani nenapadlo se tady ukázat.

Ovšem to, co se Maleck chystal udělat, ho donutilo přijít a pokusit se ještě naposledy zabránit katastrofě.

Sluha ho dovedl až před zdobené dveře, poklonil se a odporoučel pryč. Angel, aniž by čekal na vyzvání, sáhl po klice, jednoduše pronikl magickou bariérou, která chránila místnost, a vstoupil dovnitř. 

Naskytl se mu přesně takový pohled, jaký očekával. Šest Mocných se sklánělo nad velkým bílým stolem, na kterém se povalovala různá lejstra a plány. Pět mužů a jedna žena u stolu si nově příchozího hned nevšimli, ale sedmý postávající u okna si světlovlasého kouzelníka měřil se slabým úsměvem na rtech.