O kouzlech a kouzelnících

37. Jossine

Neladarovi bylo zle. Bylo mu přesně tak zle, jak se psalo ve všech příručkách a učebnicích o Gewracku a proč by se nikdy neměl užívat. Třásl se po celém těle, měl vysokou horečku a blouznil.

Opatrně jsem mu nadzdvihla hlavu a pokusila se do něj dostat trochu vody.

„Jossine," zachraptěl a pevně mi stiskl ruku.

Vnímal mě, to bylo dobré znamení, ale i tak jsem se třásla strachem. Paní Sevrina sice tvrdila, že ta dávka ho nezabije, ale vidět ho v takovém stavu mi drásalo srdce. A nechtěla jsem ani pomyslet, jak je na tom teď Maleck. Pouhá představa, že někde trpí sám, mi vháněla slzy do očí.

Když se Neladar vrátil portálem, věděla jsem, že musím jednat rychle. Klopýtajícího a napůl v deliriu jsem ho dostala nahoru do svého pokoje, než úplně zkolaboval. Na univerzitě se naštěstí nikdo nenacházel, přestože opravy pokročily a starodávná budova už znovu připomínala to krásné a vznešené místo jako před útokem.

Uložila jsem mladíka k sobě na postel a pokusila se mu ulevit svoji léčivou magií. S dlaněmi položenými na jeho hrudi jsem mu vyslala do těla uzdravující energii. Mezi prsty mi probleskovalo jasně bílé světlo, ale nezdálo se, že by mému pacientovi příliš pomáhalo.

Nečekala jsem žádné zázraky, v takovýchto případech kouzla většinou nezabrala, a proto jsem necítila takové zklamání, když to opravdu nefungovalo.

Pevně jsem mu sevřela dlaň a bedlivě ho sledovala. Jeho sevřená víčka, zpocenou tvář, rty rozkousané do krve...bylo těžké se na něj nečinně dívat a nedokázat ho vyléčit.

Teprve po nějaké době jsem zaregistrovala, že na nočním stolku vedle fotografie mých rodičů nevinně spočívá rudě zbarvený javorový list. Okamžitě jsem v něm poznala zprávu od Paní Sevriny.

Těch několik vět skrytých v magickém vzkazu, by mě za jiných okolností uklidilo, kdybych se teď tolik obávala o Neladara.

A Malecka.

Oči se mi zalily slzami při pomýšlení na černovlasého čaroděje a na to všechno, co jsem zahlédla v jeho mysli dole u jezera. Všechnu tu lásku, ale také rány a zklamání.

V hlavě jsem měla naprostý zmatek. Neladara jsem milovala, ale přijít o Malecka bolelo. Trápilo mě pomyšlení, že zůstane úplně sám. Bohužel tenhle spletenec se nedal vyřešit tak, aby z toho všichni vyšli spokojení a šťastní.

Tolik jsem si přála s ním ještě promluvit, i kdyby se jen rozloučit, ale chápala jsem, proč nechtěl. Proč odešel beze slova. Znamenalo by to jen protahování nevyhnutelného, sůl do krvácející rány.

Neladar už spal klidněji, dech pravidelný. Dlaní jsem se ho dotkla na čele. I horečka ustupovala. Snad je z nejhoršího venku. Detailně jsem si prohlížela jeho pobledlý obličej, světlé vlasy zpocené a přilepené na tváři, lehce se třesoucí rty.

Budu schopna ho milovat, aniž by část mého srdce stále nepatřila Maleckovi?

To ukáže až čas.

***

„Jossine?"

Neladarův chraplavý hlas mě vytrhl z polospánku.

Rozhlédla jsem se po pokoji, oknem dovnitř pronikaly narudlé sluneční paprsky a na zeleném koberci vykreslovali krásné světelné ornamenty.

Svítalo. Musela jsem usnout. Vyčerpaná po náročné noci mě přemohl spánek navzdory nepohodlí a tvrdé židli. Protáhla jsem si ztuhlý krk a zadívala se na mladého kouzelníka.