O kouzlech a kouzelnících

29. Neladar

Bez dechu jsem vyběhl nahoru do věže, kamenné schody bral po dvou. S klepáním jsem se neobtěžoval, rozrazil jsem těžké dubové dveře a vtrhl do Maleckova podkrovního pokoje. První mezi Mocnými nehybně seděl v křesle vedle otevřeného okna, pohled upřený na mě. Očekával moji návštěvu.

Pozoroval mě s nečitelným výrazem, v ruce svíral sklenici vína. Všechny připravené věty se mi při pohledu na něj vypařily z hlavy.

„Zabil jsi ho?" prolomil nepříjemné ticho jako první.

„Co?" Vůbec jsem nepochopil, na co se ptá.

„Kella."

„Cože? Ne, ovšemže ne," ohradil jsem se. „Je omráčený."

Přes jeho tvář přelétl krátký náznak údivu.

„On...zaútočil první...nechtěl jsem...nebojoval bych s ním, kdyby..." koktal jsem jedno přes druhé vědom si toho, že ztrácím čas. Musím Maleckovi hned povědět, co se děje.

„Ovládl ses, to bych nečekal."

„Malecku poslouchej, Katarina...."

„Nechci poslouchat, co zase Trina udělala," přerušil mě a vstal, aby si dolil z láhve víno. Pohybem ruky mi nabídl. Ani jsem se neobtěžoval s odpovědí.

„Ona je v paláci, i s těmi ostatními. Všechny tam zabije!" vychrlil jsem na něj, ale ani tato informace s Maleckem nehnula.

„A co čekáš, že udělám?" zeptal se klidně a upil ze sklenice.

„Zastav ji."

Černovlasý čaroděj si povzdechl. „Mám se obrátit proti svým lidem?"

„Slíbil jsi přece, že nezaútočíte. A ona tam rozpoutá krvavou bitku. Jsou tam možná stovky lidí, císařovna a také moje matka. Ona a Katarina spolu bojují."

„Do souboje dvou čarodějů se nesmí zasahovat," poučil mě jako bych to snad nevěděl. Vůbec to nevypadalo, že by nám chtěl jakkoli pomoci. „Pokud se Sevrina a Katarina chtějí utkat, je to pouze jejich věc."

„A co si myslíš, že se stane pak?!" začínal jsem ztrácet trpělivost. „Tím soubojem to přece neskončí. Dojde k masakru. Musíš to zastavit....je tam i Jossine."

To bylo poprvé, co se v očích druhé čaroděje objevil záblesk znepokojení.

„Jossine?"

„Ano," hučel jsem do něj dál. „Tak jí pomoz!"

Maleck mlčel, zdálo se, že nad něčím uvažuje. A já marně přemýšlel, jak s ním pohnout.

Ztrácím tady čas. Pokud nám nepomůže, musím se tam vrátit. Po tom, jak lehce jsem Kella porazil, mi došlo, že jsem měl zůstat a postavit se jim. Možná bych je dokázal zvládnout. Ovšem moje moc byla nevyzpytatelná. Ovládala spíš ona mě než já ji. Netušil jsem, co by se stalo, pokud bych bojoval v zaplněném sále proti čtyřem Mocným.

„Jestli mi nepomůžeš, jdu zpátky sám. Postavím se jim."

Maleck mávl rukou a já pocítil poryv energie. Během vteřiny kolem nás vyčaroval neprostupitelnou bariéru. Uvěznil mě tady.

„Pusť mě!" obořil jsem se na něj hněvivě, mezi prsty mi problesklo fialové světlo. Kámen na mém krku poskočil. Znovu jsem cítil, jak se moje magie rychle vymyká kontrole.

„Nebudeš se do toho plést," odvětil s ledovým klidem. „Tím jenom přileješ olej do ohně a opravdu dojde k masakru."

„Pusť mě nebo..." cítil jsem to známé mravenčení, zaplavila mě vlna energie a já tvrdě udeřil proti Maleckově bariéře.