O kouzlech a kouzelnících

23. Neladar

Až v jedné z opuštěných chodem paláce daleko od udivených pohledů se mi Jossine vytrhla a zastavila se.

„Co to mělo znamenat?" zeptala se, ruce založené v bok. Přesto jsem na ni viděl, že se skutečně nezlobí. V očích jí hrály pobavené jiskřičky a jen stěží udržela vážnou tvář.

Byla v tu chvíli nádherná a já toužil ji znovu políbit. Věděl jsem však, že tentokrát by mi to tak lehce neprošlo.

„Promiň, Jossine," kál jsem se na oko. „Už jsem nevěděl, jak se té holky zbavit."

„Proto jsi mě políbil přede všemi? Před mými kamarádkami? Před...tvojí matkou?!"

Tváře jí zčervenaly a já si teprve teď uvědomil, že má pravdu.

Viděla nás moje matka.

To bude zase řečí. Ale pokud mi prošlo to, že jsem utekl a vplížil se do tajného sídla Mocných, tak mi snad projde i polibek s touhle matčinou půvabnou studentkou.

„Odpouštím ti," usmála se nakonec Jossine. „Nica je otravná."

Chvíli jsme na sebe jen mlčky hleděli, žádný z nás nevěděl, co říct. Nechtělo se mi mluvit o tom, co se stalo s Mocnými, nechtěl jsem mluvit o Maleckovi, ani o smrti Christofa Larshe. A byl rád, že dívka nevyzvídá.

„Musím jít," řekla nakonec Jossine k mému zklamání.

„Půjdeš se mnou na ten ples?" zadržel jsem ji otázkou.

Otočila se, její oříškové oči se setkaly s těmi mými. Zdálo se, že o tom uvažuje.

„Přece ze mě neuděláš lháře," naléhal jsem a přistoupil blíž, abych krásnou sorkerenku mohl vzít za ruku. „Prosím, Joss."

„Rozmyslím si to," přislíbila s úsměvem, pak se mi vytrhla a odběhla pryč.

Sledoval jsem, jak za ní vlaje modrá sukně a rudé vlasy jí poskakují na zádech v mohutných pramenech.

A pak mi zmizela z očí.

***

Stihl jsem se jen trochu najíst, umýt a převléknout než se ozvalo zaklepání na dveře. Pouhé jedno klepnutí a pak už se dveře otevřely. Žádné zdvořilé vyčkání na vyzvání.

Takhle vcházela do místnosti pouze matka, která na moje soukromí nikdy velké ohledy nebrala.

Trochu jsem očekával, že tím krátkým pokáráním na nádvoří to neskončilo, a přijde si to se mnou ještě jednou vyříkat.

Ona však nepromluvila ani slovo, pouze ke mně přistoupila a bez varování mi strhla z krku modrý drahokam.

„Kde jsi ten kámen vzal?" zeptala se přísně, zatímco si klenot důkladně prohlížela. „To je Hvězda Beleriamu."

Mlčel jsem a v rychlosti uvažoval, co na to říct. Vím, že bylo neopatrné mít ten šperk u sebe, ale doufal jsem, že se vším tím zmatkem s Mocnými si toho nikdo nevšimne.

Sevrina D'Orsey však byla velmi všímavá.

„Dal ti ho Maleck," odpověděla místo mě. Magický drahokam na její dlani ležel klidně, necukal sebou, žádné odlesky fialového světla.

Provinile jsem sklopil pohled a přikývl. Znovu jsem si před ní připadal jako pětiletý kluk, který rozbil její oblíbenou vázu.

„A kde k němu přišel on?" pokračovala ve výslechu.

Budu jí muset prozradit celou tu historii. Znal jsem svoji matku, ta nepřestane, dokud ze mě nevytáhne pravdu.

„Maleck mého otce nezabil, ten souboj byl nahraný."