O kouzlech a kouzelnících

6. Jossine

Když jsem dorazila na místo, už svítalo. Všude stály davy lidí, kteří mezi sebou vzrušeně diskutovali. Uprostřed náměstí klečela Paní Sevrina a na klíně držela hlavu svého syna nehybně ležícího na zemi. Při tom pohledu se mi stáhl žaludek a já doufala, že není mrtvý.

Chtěla jsem za nimi jít, ale vojáci mě nepustili. Muži v tmavě zelených uniformách postávali v kruhu kolem a nedovolili nikomu nepovolanému, aby se přiblížil.

Vedle Paní Sevriny jsem spatřila Kaladanova otce, který stál nad naší představenou s rukou na jejím rameni a něco říkal. V houfu lidí jsem zahlédla známou tvář. Vždy usměvavý elf vypadal unaveně, ale když mě spatřil, zamával a zamířil hned ke mně.

„Co se tady stalo, Kale?" zeptala jsem se ho hned, jak dorazil.

„Mocní."

„A ten mladík?"

„Je hrozně zřízený, ale žije. Což je víc než se dá říct o většině lidí, kteří se osobně setkali s některým z Mocných. Je jenom omráčený."

„Ty ho znáš?"

„Ano," přikývl Kal. „Jmenuje se Neladar, je to syn Paní Sevriny."

„Proč ho Mocní napadli?"

Kaladan jen pokrčil rameny. „Bohužel to znamená, že se vyplnily naše nejčernější předpovědi. Mocní jsou tady ve městě," poznamenal sklesle elf.

„Víš, co tu chtějí?"

„Možná," řekl tajemně.

„Co víš?"

„Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že kouzelníci z Věží žádají, abychom tady někoho ukryli?"

Přikývla jsem.

„Ten někdo je Christof Larsh, jeden z Mocných. Před nedávnem se přidal ke kouzelníkům z Věží a nabídl jim pomoc, pokud ho ochrání před Mocnými."

„A on je teď tady a zbylá šestka si pro něj přišla," pochopila jsem.

„Ano, zradil je a za to ho chtějí zabít."

* * *

Ještě nějakou dobu jsem si s Kalem povídala a také mu převyprávěla všechno o tom, co se stalo dneska v noci v zahradě. Neladar byl stále v bezvědomí a Paní Sevrina s Kaladanovými rodiči se ho marně pokoušeli přivést k životu.

Davy lidí kolem náměstí ještě zhoustly a vojáci měli co dělat, aby zadrželi všechny zvědavce, kteří se chtěli dostat co nejblíže k místu události.

„Císařovna," zaslechla jsem nějakého muže vedle mě. Kolemstojící se začali stejně jako já rozhlížet a slovo „císařovna" se neslo od jednoho k druhému.

Teprve když vojáci udělali dostatečný prostor mezi houfy zvědavců, vjel na náměstí kočár. Jakmile císařovna vystoupila, všichni kolem včetně mě a Kala se poklonili. Všichni až na Paní Sevrinu, která jí šla vstříc.

„Jak je mu, Sevrino?" zaslechla jsem slova panovnice, která společně s naší představenou zrovna procházela kousek ode mě.

„Žije, díky bohu, žije, ale ještě se neprobral."

„Pořád tomu nerozumím," řekla císařovna a její hlas se trochu třásl. „Co tu dělali Mocní? Jak je to možné?"

„Já nevím, Gabrielo," slyšela jsem Paní Sevrinu a napadlo mě, že ona je asi jediná z celé říše, která si dovolí oslovit císařovnu křestním jménem. „Myslíme si, že hledali Christofa Larshe. Čekáme na tebe, abychom..."