O kouzlech a kouzelnících

15. Jossine

Ležela jsem na zemi, oči zavřené, ruce si tiskla k uším, tvář zabořenou do chladné trávy a modlila se, ať už to skončí. Každý další výkřik, zapraskání zdi, roztříštěná okenní tabule nebo ostrý záblesk finálového světla stupňoval moji paniku. Třásla jsem se po celém těle a nemohla to zastavit. Strach mě úplně ovládl. 

Nevím, jak dlouhá doba uplynula, než jsem konečně našla odvahu se pohnout. Otevřela jsem oči. Kolem panovalo děsivé ticho. Poničená budova naší školy se rýsovala proti ztemnělému nebi jako kulisa ze strašidelného příběhu. Na prostranství před branou leželo na zemi několik obránců univerzity, kteří se opovážili postavit Maleckovi. 

Zvedla jsem se na všechny čtyři a pokusila se odplazit o něco dál do stínu rozkvetlých šeříků. Opojná vůně tmavě růžových kvítků mě uhodila do nosu. 

O zlomek vteřiny později temnou noc ozářil záblesk světla a než jsem se stihla podívat, co se stalo, dolehly ke mně hlasy. 

„Vypadá to, že Maleck se zase předvedl," mužský hlas prolomil tíživé ticho.  

Srdce se mi rozbušilo jako zvon, když jsem zahlédla dvě postavy na nádvoří univerzity. V okolní temnotě se nedaly nerozeznat jejich obličeje, ale nebylo pochyb, že jsou to Mocní. Znovu se mě zmocnila panika a já měla na jazyku zaklínadlo neviditelnosti, než jsem si uvědomila, že proti Mocným by mi patrně nepomohlo.  Místo toho jsem se stáhla ještě více do stínů okrasných keřů a snažila se ani nedýchat. 

Druhá postava, o něco menší, přistoupila k jednomu z ležících a strčila do něj špičkou boty. „Zase tak moc ne, Garsi," řekla posměšně. „Tihle tady ještě dýchají."

Ženský hlas. Tohle musela být Katarina Morwe.

Mezi prsty jí probleskly plameny, ohnivá koule v její dlani ozářila krásný ale pomstychtivostí zkřivený obličej. Chystá se je zabít, zděsila jsem se nad tou krutostí.

Pokud mě tady objeví, jistě bez mrknutí oka ukončí také můj život, pomyslel jsem si při pohledu na černovlasou čarodějku.

Než však stihla svůj ohavný čin dokončit, na nádvoří vkročila další postava. 

Maleck Raia.

Vyšel pobořenou branou ven z budovy, za sebou vlekl muže. Kdo jiný to mohl být než Christof Larsh. 

Jakmile je Katarina zahlédla, zapomněla na zabíjení omráčených sorkerenek a natěšeně vyrazila vstříc Maleckovi a jeho zajatci.

Larsh se skoro nehýbal, nepromluvil. Stál na vratkých nohou, hlavu sklopenou.

„Miláčku!" zavýskla radostně Katarina a já na okamžik myslela, že tím oslovením myslí Malecka. 

Ona se však vrhla k zajatému čaroději a objala ho kolem krku. Ten pod návalem čarodějčiny náklonnosti viditelně zakolísal. Z posledních sil se pokusil Katarinu odstrčit. Nepodařilo se mu to a vysloužil si za to od ní tvrdý úder do tváře. 

Klesl na kolena do prachu. Mezi čarodějčinými prsty proběhly zelené plamínky, žhnoucí dlaň mu přitiskla na obličej. Muž zavyl bolestí.

Kdybych se nebála pohnout, zacpala bych si uši před tím žalostným zvukem.

„Stačí," zarazil Katarinino počínání první mezi Mocnými. „Tady ne."

Záblesk fialového světla roztrhl temnotu a ve vzduchu se objevil třepotající se otvor. Portál. 

„Jdeme," zavelel Maleck a na okamžik jeho pohled zabloudil směrem k rozkvetlým šeříkům, kde jsem se ukrývala. Zatajil se mi dech. Ví o mně?