O kouzlech a kouzelnících

9. Neladar

Bylo už hodně po půlnoci, ale já usnout nedokázal. Bolelo mě celé tělo a každý neopatrný pohyb mi vehnal slzy do očí. Leah mi namíchala nějaký lektvar proti bolesti, ale jeho účinky už před notnou dobou vymizely a další dávku jsem si nemohl vzít dřív než ráno.

Měl jsem na matku hrozný vztek. Dokonce jsem jí večer, kdy mi přišla popřát dobrou noc, vmetl do tváře, že je krkavčí matka, která nechá své dítě trpět. Možná jsem jí svými slovy ublížil, ale na jejím rozhodnutí to nic nezměnilo.

Poslal jsem Leah pro nějaké knihy, ale nedokázal se soustředit na čtení. Byl jsem naštvaný a měl všeho plné zuby.

Dveře na balkón se pootevřely a mlátil s nimi vítr. Vsadil bych se, že jsem viděl, jak je Leah zamykala, ale je možné, že jsem se spletl.

V tom se balkónové dveře prudce rozletěly a z venkovní temnoty vstoupil do mého pokoje muž. Zůstal jsem nehybně ležet a jen na něj zíral.

Maleck Raia.

Už jsem se nadechoval, abych přivolal stráže a matku, ale něco v jeho výrazu mě zastavilo.

„Chci si jen promluvit," řekl a pomalu přistoupil k mé posteli. „Ale jestli zavoláš stráže, budu je muset zabít."

Trvalo mi několik okamžiků, než jsem si plně uvědomil, že naproti mně stojí sám Maleck Raia.

Ten Maleck Raia.

A chce si promluvit.

Se mnou.

„O čem chceš mluvit?" vyštěkl jsem k němu nepřátelsky. „O tom, jak jsi mi zavraždil otce?"

„Tak přece," pousmál se. „Opravdu jsi Angelův syn."

Naklonil se ke mně ještě blíž a detailně si prohlížel moji tvář.

„Neuvěřitelné, vypadáš úplně jako on," řekl s náznakem údivu v hlase a já na něj zíral a ničemu nerozuměl.

„Až na tohle," jemně se dotkl mých vlasů, jeden ze stříbrných pramenů promnul mezi konečky prstů. „To máš po Sevrině."

Věděl jsem, že se podobám otci. Maleck nebyl zdaleka první, kdo mi něco takového řekl. Nechápal jsem však, proč ho to tak zajímá. Dokonce tak moc, že mě kvůli tomu nechal žít. Protože to byl ten důvod jeho včerejší velkorysosti.

Stále jsem sledoval Maleckovu tvář, aniž bych uhnul pohledem. Teď když jsem znovu viděl jeho mladý obličej zblízka, nemohl jsem nepřemýšlet o tom, kolik mu ve skutečnosti je. Třeba vážně není člověk.

„Takže jsi sem přišel jen proto, aby sis ověřil, že jsem syn Angela Meye," promluvil jsem více než jen trochu vyvedený z míry jeho chováním.
„Proč?"

Maleck neodpověděl, pořád se na mě díval.

„Vždyť ty sám jsi mého otce zabil!" vyhrkl jsem a pokusil se odtáhnout co nejdál od něj.

Bylo mi zle z toho, že nemůžu nic dělat, že ležím bezmocně v posteli a sotva se dokážu pohnout.

„Netušil jsem, že měl Angel syna," promluvil konečně Maleck. „Jak se jmenuješ?"

Chtěl jsem hrdě mlčet, ale místo toho poslušně odpověděl. „Neladar, jsem Neladar D'Orsey."

„Neladar D'Orsey," zopakoval pomalu První mezi Mocnými a usmál se. „Pozdravuj ode mne svoji matku, Neladare."

S tím se otočil a měl se k odchodu.

„Počkej!" křikl jsem na něj. „Ještě jsme spolu neskončili!"