O kouzlech a kouzelnících

12. Neladar

Se smíšenými pocity jsem sledoval kouzelníky z Věží a Christofa Larshe, jak opouští brány paláce. Měli v plánu dnešní noci odejít z císařství a všichni doufali, že s nimi zmizí i Mocní. Nesdílel jsem jejich přesvědčení. Bartaghar je možná arogantní hajzlík, ale v jednom měl pravdu. Maleck se mnou ještě neskončil.

Unikl jsem matčině ostřížímu zraku a vyplížil se z paláce dřív, než mě mohla zastavit. Vyslance z Věží jsem dohonil až dole ve městě.

Christof bezstarostně kráčel s nimi. Za denního světla uprostřed hlavní ulice, kde ho mohl každý snadno objevit. Copak se vůbec nebojí? Na druhou stranu žádné krytí či magická ochrana by před Mocnými stejně neobstála.

Larsh si mě všiml dříve, než zbylí kouzelníci. Kývnutím hlavy vzal na vědomí moji přítomnost a prohodil několik slov k Bartagharovi, který ho s dvěma dalšími kouzelníky doprovázel. Postarší čaroděj mi věnoval krátký ale o to nepříjemnější pohled. Poté všichni tři vyslanci vyrazili napřed a nechali mě a Christofa o samotě.

„Chtěl jsi se mnou mluvit," konstatoval Larsh, který jednoduše přečetl moje záměry.

„Ano," přikývl jsem. „A taky...rád bych Vám nějak pomohl."

„Pro mě nemůžeš nic udělat. Maleck z hloubi duše nenávidí kouzelníky z Věží. To, že jsem se k nim přidal, nestrpí. Pokud mě najde, zabije mě. Rychle a čistě."

„Říkáte to, jako kdybyste se na to těšil," nechápal jsem, jak může být tak klidný. Šlo mu o život.

„Maleck je pořád ta lepší varianta. Když mě do rukou dostane Katarina, má smrt bude pomalá a bolestivá. Ji nezajímá, že jsem přeběhl. Pro ni je to osobní."

Zvědavě jsem zvedl pohled. „Osobní? Co jste jí provedl?"

„Něco, co mi nedokáže nikdy odpustit. Zamilovala se do mě."

„To...nechápu."

„Ani se nesnaž," zasmál se a poplácal mě po rameni jako bychom byli staří známí. „Zkazil by sis všechny iluze o lásce. A to by ve tvém věku byla velká škoda."

Chvíli jsme šli mlčky. Už se setmělo a pouliční lampy se pomalu začínaly rozsvěcet. Před námi se objevil Zlatý most, který vedl přes malou říčku Gab líně protékající městem.

„Nebojíte se, že Vás objeví?" musel jsem se zeptat. Jeho bezstarostné chování mi pořád nešlo na rozum.

Pokrčil rameny. „Najdou mě dříve nebo později," úkosem na mě pohlédl. „A zrovna teď mám sebou tu nejlepší ochranku."

Očima jsem vyhledal ty tři kouzelníky, kteří právě pomalu přecházeli most, než mi došlo, že Larsh myslel něco jiného.

„Mě? Ale já nejsem..." Odmlčel jsem se.

Christof se najednou zastavil, chytil mě za ramena a zblízka se mi zadíval do tváře. Jeho šedé oči studovaly můj obličej.

„Neladare, ty jediný tady v císařství se nemáš čeho bát. Maleck by nikdy nedopustil, aby se ti něco stalo. A Katarina, ať je to sebevypočítavější mrcha, se neodváží jít proti jeho přání."

„Ale proč? Bartaghar si myslí, že mě Maleck chce jako náhradu za Vás," vzpomněl jsem si. „To je ten důvod?"

„Ten důvod je, že jsi Angelův syn," odpověděl Larsh s povzdechem a pustil moje ramena.

Znovu se rozešel a já s ním rychle srovnal krok.

„Maleck zabil stovky lidí, kouzelníků, sorkerenek, a nemyslím, že by kvůli tomu přišel o klidný spánek. Jediná smrt, která s ním opravdu otřásla, byla smrt tvého otce."