O kouzlech a kouzelnících

36. Neladar

Nakonec jsem to byl já, kdo se pohnul první. Pustil jsem dívčiny ruce a v poslední vteřině prošel zavírajícím se portálem za starším čarodějem.

Nevím, zda jsem to udělal více kvůli sobě nebo kvůli Jossine. Nedokázal jsem dál vydržet její bolest a zármutek. Tohle přece Maleck nemůže udělat. Beze slova ji opustit.

Propadl jsem přímo do podkrovního pokoje v loveckém zámečku. Zdál se opuštěný, ochranná bariéra kolem něj dávno přestala existovat, a nevypadalo to, že by se tu nacházel někdo z Mocných.

Tedy kromě Malecka Raii.

Chytil jsem ho za předloktí. „Přece takhle neodejdeš!"

Tmavovlasý muž se na mě netrpělivě otočil. Nebyl dvakrát nadšený z toho, že jsem zase tady a říkám mu, co má nebo nemá dělat.

„Tohle Jossine nemůžeš udělat. Musíš jít zpátky a říct jí..."

Švihl po mě pohledem, v zelených očích se mu zablesklo.

„Co bych měl říct, Neladare, poraď mi. Mám říct, že jí miluju? Jak moc mě bolí, že ji musím opustit, ale bude to tak lepší?"

„Já..." Zarazil jsem se, ten jeho náhlý výbuch mě zaskočil.

„Myslíš, že to všechno neví? Že to neviděla?" Vytrhl se z mého sevření. „Stejně jako ty."

„Tak proč jsi to udělal?" přešel jsem do útoku. „Říkal jsi, že se jí nevzdáš, že na to nejsi tak čestný a teď si hraješ na samaritána. Jestli Jossine chceš tak..."

Rozesmál se. Nebyl to příjemný smích.

„Myslel bych, že budeš rád, že ti půjdu z cesty, a ty tady místo toho stojíš a přesvědčuješ mě, abych šel za ní. Co vlastně chceš, Neladare?"

Chvíli mě propaloval pohledem a já marně hledat odpověď. Ano, měl bych být rád, že jsem získal Jossine pro sebe, tak co to tady dělám?

Druhý muž nechápavě zavrtěl hlavou a zamířil ke skříni v rohu místnosti, ze které vytáhl čistou košili a kabát. Mlčky jsem sledoval, jak se převléká, a nakonec sotva slyšitelně pronesl: „Chci, aby byla šťastná."

Maleck ke mně zvedl pohled a usmál se. Tentokrát to byl opravdový upřímný úsměv.

„Bude šťastná...s tebou."

Vyndával další kusy oblečení ze skříně a házel na postel. Balil se na cestu. Chystal se odejít z císařství. Nemusel jsem se ptát. Viděl jsem to v jeho myšlenkách tam v univerzitní zahradě. A musela to vidět i Jossine.

„Co to vůbec bylo? To předtím?"

Zastrčil několik svých knížek do zavazadla a obrátil se na mě.

„Kouzlo."

„Něco takového by přece nemělo být možné."

„Říká kdo? Všichni ti moudří kouzelníci z Rady? Nebo sis to přečetl v chytrých knihách?"

Pocítil jsem ostrou bolest hlavy, stejnou jako v zahradě, jen teď začínala nabírat na síle. Promnul jsem si oči, pálily mě, přesto jsem dál soustředěně naslouchal Maleckově výkladu.

„Prozradím ti největší tajemství magie, Neladare. Magii nelze popsat, svázat pravidly, rozdělit na kategorie. Magie je volná, dokážeš s ní cokoli. Jen se nesmíš nechat omezit. Nepotřebuješ zaklínadla, složité pohyby rukou...to jsou jen pravidla. Magie je v tobě. Ty jsi magie. Jediné co musíš, je naučit se ji ovládat, najít rovnováhu."