O kouzlech a kouzelnících

35. Neladar

Sledoval jsem Jossine, jak si klekla k Maleckovi a zlehka se ho začala dotýkat dlaněmi.

Okamžitě se mi vybavil ten pocit, když léčila mě, a její energie příjemná, uzdravující prostupovala mým tělem. Na chvíli jsem mu skoro záviděl, než mi došlo, jak jsou takové myšlenky hloupé a nepatřičné.

První mezi Mocnými sotva vnímal, co se s ním děje. Zraněný, možná umírající z popálenin, které jsem mu způsobil. A já se chovám jako žárlivý pitomec.

Zaplavil mě dusivý pocit viny. Neměl jsem dopustit, aby se to stalo.

Jenomže Maleck...

Sám mi strhl Hvězdu Beleriamu z krku, moji poslední pojistku jak dostat tu moc pod kontrolu. Chtěl, aby se to stalo. Patrně v tom viděl jedinou cestu ven.

Znovu jsem pohlédl na Jossine, sledoval, jak stahuje z Maleckových ramenou seškvařené cáry košile, jak její štíhlé prsty přejíždějí po jeho kůži a jasné bílé světlo vychází z těch drobných ruček.

Vím, že ho pouze léčila, nebylo v tom nic dalšího. I tak jsem nedokázal přihlížet a odvrátil pohled.

Nebudu žárlit.

Zařekl jsem se, že nechám Jossine, ať si vybere sama. A jestli to bude Maleck, smířím se s tím. Pokud s ním bude šťastná, přijmu to.

Dříve jsem si myslel, že si s ní pouze pohrává, ale v tom jsem se spletl.

Prozradily mi to jeho činy i jeho myšlenky. Na Jossine mu záleželo, dost možná ji milovat. Pravděpodobně více než kohokoli jiného za poslední roky.

Velmi jsem si přál získat tuhle krásnou dívku pro sebe, ovšem i Malecka jsem měl vlastně docela rád a po tom všem ho považoval za přítele.

Možná bych měl být velkorysý a jít těm dvěma z cesty.

Zaťal jsem ruce v pěst.

Být velkorysý je fakticky na nic.

Rozhlédl jsem se po potemnělé zahradě, která stále nesla známky mého nedávného řádění. Ohořelé stromy, tráva a okrasné keře spálené na prach. Z jezírka zůstala prázdná jáma, do které přitékal pouze malý pramínek z nedalekého potoka. A i ta trocha vody se hned vsála do na troud vyschlé půdy.

Začínala mně bolet hlava, každou vteřinou to ostré bodání sílilo a já přemýšlel, zda jsou to už vedlejší účinky toho matčina lektvaru nebo je to pouze z vyčerpání.

Měli bychom co nejdříve zmizet. Univerzitní zahrada opravdu nepatřila mezi ta nejbezpečnější místa, ale byla to první, co mě napadlo, když jsem potřeboval poslat Malecka pryč z hořícího paláce.

Třeba kouzelníci z Věží uvěří tomu, že je mrtvý. Snad je moje slova přesvědčila a nebudou po něm dál pátrat.

Na to jsem se však nemohl spolehnout. A i kdyby nešli po něm, půjdou po mně. Moje jediná výhoda spočívala v tom, že matka je představená všech sorkerenek a císařovna její přítelkyně. Ty nepřipustí, aby mě kouzelníci uvěznili.

Přesto jsem se musel mít na pozoru.

Dokáží vysledovat můj portál?

Se vší tou zbytkovou magií, která poletovala kolem zničeného paláce, mi to nepřišlo pravděpodobné. I tak jsem zůstal ve střehu, abych zachytil každý poryv cizí energie v okolí.

Zatím jsem však vnímal pouze klidnou přírodní magii mladé sorkerenky, která hojila mnou způsobené rány.

Přistoupil jsem blíž a přidřepl si k Jossine. Podařilo se jí zacelit ta nejhorší zranění na Maleckově obličeji, pažích a většinu na jeho hrudi.