O kouzlech a kouzelnících

7. Neladar

Když jsem se probudil, cítil jsem se jako by mě lámali v kole. Měl jsem zlomené snad všechny kosti v těle, i každý nádech příšerně bolel.

Opatrně jsem otočil hlavou a rozhlédl se. Ležel jsem na čisté, bílé posteli v prosluněné místnosti se spoustou drahého nábytku. Stačilo mi jen několik vteřin, než jsem pochopil, že se nacházím v paláci.

Museli mě sem převést, zatímco jsem byl v bezvědomí. Někdo mě také umyl, ošetřil, svlékl špinavé, potrhané šaty a vyměnil za čisté.

Pokusil jsem se posadit, se zatnutými zuby jsem se opatrně nadzvedl a opřel o pelest postele. Pravou ruku jsem měl pevně staženou a zavěšenou v šátku kolem krku. Celá moje hruď byla zafačovaná a tam, kde jsem neviděl bílé obvazy, se na mé kůži vyjímaly fialové podlitiny a krvavé šrámy. Také levou nohu jsem měl podivně ztuhlou a tupá bolest probíhala od kolena nahoru ke kyčli. Dokázal jsem s ní opatrně pohnout, takže zlomená nebyla.

Než jsem stačil překontrolovat moje další zranění, otevřely se dveře a do pokoje vešla mladá dívka ve velmi světlých zelených šatech. Když spatřila, že jsem vzhůru, usmála se.

„Jsem moc ráda, že už jste se probral, všichni o Vás mají velký strach," řekla milým hlasem a já s rozpaky přemýšlel, jestli to byla ona, kdo mě svlékl a umyl.

„Jsem Leah, učednice Paní Beltany a Vaše ošetřovatelka," představila se a potvrdila tím moji nejhorší domněnku.

Paní Beltana. Znal jsem to jméno. Beltana Peredrica, vyhlášená léčitelka, nejlepší v celém císařství, a osobní lékařka naší císařovny.

„Musím mluvit s matkou," řekl jsem úsečně a snažil se tím zamaskovat rozpaky nad tím, že mi tahle mladá světlovláska stahovala kalhoty.

„Jistě, Paní Sevrina i císařovna netrpělivě čekají, až se vzbudíte."

S tím mladá léčitelka zmizela za dveřmi.

Netrpělivě čekají. Ovšem. Chtějí vědět, co se tam stalo. Kolik času asi uběhlo? Musel jsem být v bezvědomí celé hodiny a Mocní se zatím v klidu připravují na útok.

Netrvalo dlouho a do místnosti vešla má matka a za ní císařovna. S vládkyní jsem se setkal už mnohokrát předtím. S matkou byly dlouholeté přítelkyně a jako malý jsem jí bral skoro jako tetu, než jsem pochopil, že je to nejmocnější žena země.

Nebyla nijak výjimečně krásná, ale neznal jsem nikoho odvážnějšího a moudřejšího. Snad s výjimkou mé matky. Nedokázal jsem odhadnout, jak stará císařovna je, její husté kaštanové vlasy jí dodávaly mladistvý vzhled, ovšem hluboké vrásky okolo očí mluvily o něčem jiném.

„Neladare," vyhrkla matka a opatrně mě objala. „Jak ti...?"

„Mocní," přerušil jsem ji. „Jsou tu Mocní! To oni mě napadli."

„My víme," přikývla císařovna tak věcně, že jsem se musel jejímu klidu obdivovat.

„Došlo k boji?" obával jsem se nejhoršího.

„Zatím ne. Jediný další, kdo je viděl, je Sevrina."

Pohlédl jsem na matku a hledal zranění. „Jsi v pořádku?"

„Gars Nagash se proplížil do univerzitní zahrady," vysvětlila. „Ale bez svých kumpánů za zády se mu příliš nechtělo měřit si se mnou síly. Utekl."

Matčino vyprávění bylo strohé a bez příkras. Neměla potřebu dávat na odiv skutečnost, že sama zahnala na útěk jednoho z Mocných. Což byl výkon, kterým se mohl pochlubit jen málokdo.