O kouzlech a kouzelnících

25. Jossine

Univerzitní zahrada se po setmění zdála pustá. Pobořená budova školy se rýsovala proti černému nebi, žádné z oken nesvítilo a nic nenasvědčovalo tomu, že by se uvnitř nacházela živá duše. Přes den se pozemky hemžili vojáky a sorkerenkami, které pomáhaly s opravami, ale teď to tady vypadalo jako na hřbitově.

Pomalu jsem došla až k jezírku, jako v zrcadle se na klidné hladině odrážely zářící hvězdy. Z měsíce zbýval jen malý srpek, noc byla temná a bez drobného magického světýlka, které jsem si přivolala, bych neviděla na krok.

Sedla jsem si na břeh a plášť přitáhla těsněji k tělu. Otřásla jsem se. Možná díky chladnému nočnímu vzduchu ale spíše za to mohla nervozita. V Maleckově zprávě stálo dnes o půlnoci v univerzitní zahradě.

Z té schůzky jsem měla smíšené pocity, na jednu stranu se těšila, že se s ním opět setkám, ale současně mě sžíraly pochybnosti. Stále jsem se v černovlasém čaroději nevyznala. A vlastně jsem se nevyznala ani v sobě.

Hodiny na Velkém náměstí odbíjely půlnoc, když se objevil. Přesně na vteřinu se temná postava vyloupla mezi okrasnými stromy a zamířila ke mně.

Při tom pohledu mi srdce začalo bít jako o závod, cítila jsem ho skoro až v krku. Přesto jsem mu odhodlaně vyrazila vstříc. Jeho přítomnost mě úplně vyvedla z míry. Jak zvláštní, že nikdy předtím jsem si toho nevšimla. Té aury moci, která ho obklopovala, to, jak se vzduch kolem něj chvěl nabitý magickou energií, která sálala z celé jeho bytosti.

Pochopila jsem, proč se ho císařovna tak obává. Maleckova síla byla nezměrná, pokud by si opravdu chtěl císařství podrobit, jen těžko by ho někdo zastavil.

Nebylo to správné. Tak velká moc v rukou jediného člověka. Odporovalo to všemu, co náš učila Paní Sevrina a ostatní sorkerenky. O rovnováze, o zákonech přírodní magie, o příčině a následku.

Maleck Raia se pouhou svoji existencí vymykal všem těmto pravidlům. Jak je možné, že je tak silný? Neporazitelný.

On není pouhý člověk.

Ta myšlenka se mi objevila v hlavě jasná i děsivá.

Došel až ke mně, záře z mého magického světla se mu odrážela v zelených očích, když se usmál, a vzal mě za ruku.

„Jsem rád, že jsi přišla, Jossine," pronesl s odzbrojujícím úsměvem a já se marně snažila dostat pod kontrolu svoji počínající paniku.

Přejel mě zkoumavým pohledem a já se zachvěla před jeho pronikavýma očima. „Máš strach?"

„To ne, já jen..." vykoktala jsem ze sebe netušíc co mu na to odpovědět. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem se nebála.

Když se Neladar objevil na nádvoří, a s lesknoucíma se očima řekl, že Maleck zabil Christofa Larshe, něco ve mně tomu nechtělo uvěřit. A teď když jsem se dívala do tváře černovlasého kouzelníka, jsem si stále nechtěla připustit, že by provedl něco tak podlého.

Jako kdyby pochopil, co se mi honí hlavou, pomalu pustil moji ruku a odtáhl se. „Neměli jste se do toho plést," povzdechl si. „Nerozumíte tomu."

„Tak mi to vysvětli," zašeptala jsem a vzpomněla si na zkrvaveného muže v okovech, kterému jsem léčila rány jen proto, aby ho Maleck o pár minut později zabil. „Proč musel Christof Larsh zemřít?"

Neladar mi o tom, co se stalo, neřekl nic. A já se bála zeptat. Viděla jsem na něm, jak z toho byl otřesený, a nechtěla mu to celé připomínat svými otázkami.