O kouzlech a kouzelnících

20. Jossine

„To nemůžete!"

Chytila jsem mladého kouzelníka za ruku a snažila se ho zadržet. Vyškubl se mi, klenot na jeho krku poskočil a mezi prsty mu proběhly fialové záblesky.

„Co nemůžu?" obořil se na mě. „To Vám Maleck tak popletl hlavu, že klidně dovolíte, aby umučili k smrti nevinného muže?"

Mlčela jsem a dívala se na rozlíceného Neladara. Opravdu v sobě celou tu dobu dusil hněv a teď pohár jeho trpělivosti přetekl.

Ovšemže ani já nechtěla nechat Christofa Larshe v rukou té kruté čarodějky, ale dobře jsem si pamatovala Maleckova slova.

To není Vaše věc.

Neměli bychom se do toho plést, ať se mi to příčilo sebevíc. Měla jsem strach. Postavit se Katarině Morwe byla sebevražda.

„Nedokážete ho zachránit," promluvila jsem opatrně, abych Neladara ještě víc nerozčílila. „Možná už ani nežije. A Maleck nedovolí..."

„Nezajímá mě, co mi Maleck dovolí nebo nedovolí!" odsekl popuzeně mladík. Modrý kámen na jeho krku poskakoval jako malá žabka.

Kal na nás nechápavě koukal, výbuch světlovlasého kouzelníka ho zaskočil. Mladý elf nesnášel hádky a konflikty.

Neladar bez dalších slov vyrazil zpět k magické bariéře. Rozběhla jsem se za ním a chytla ho za rameno.

„Jdu také," rozhodla jsem se.

Setkání s Katarinou Morwe mě sice děsilo, ale nemohla jsem pouze přihlížet. Možná se mi podaří celou situaci vyřešit v klidu. S Maleckem se přece dá domluvit.

„Ne," odmítl příkře a setřásl mojí ruku. „Je to nebezpečné. A já nehodlám dělat chůvu nějaké sorkerence!"

Zrudla jsem, jako kdyby mě udeřil. Nikdy bych si nepomyslela, že uslyším taková slova zrovna od syna naší představené.

Zastavil se a pomalu otočil. Po rukou mu přeskakovalo fialové světlo, kámen na jeho krku sebou trhal a poryvy magické energie, které z něj vycházely, byly tak silné, že jsem je cítila i na své kůži.

Ztěžka jsem polkla a ustoupila o krok zpět. Mladý kouzelník na mě pohlédl, také v jeho jinak modrých očích se odrážel podivný fialkový odlesk.

V tu chvíli z něj šel strach.

„Jossine, Neladare, co to děláte?" přiběhl k nám Kal a podíval se na nás jako na zlobivé děti. „Přestaňte se hádat, prosím," v očích se mu zaleskly slzy.

Když rozhněvaný kouzelník spatřil smutek v Kalově tváři, něco se v něm zlomilo. Zavřel oči, ta jedovatě fialová zář z jeho prstů zmizela, drahokam mu opět klidně spočíval na krku.

Chvíli bylo ticho. Pak na mě provinile pohlédl.

„Velice se Vám omlouvám, Jossine," promluvil konečně pečlivě kontrolovaným hlasem. „I když vím, že to co jsem řekl, je neomluvitelné."

„V pořádku," přijala jsem jeho omluvu šťastná, že je zase sám sebou. „Byl jste rozčilený a...víte co, tykejme si."

Záblesk překvapení se mu mihl po tváři.

Etiketa císařství byla velice striktní. Hlavně v projevování úcty k ženám. Pokud muž ženě tykal, znamenalo to, že je její opravdu blízký přítel nebo příbuzný. A já Neladara znala pouze pár dní. Moje nabídka ho viditelně zaskočila, ale také zahnala jeho hněv.

„Velice rád, Jossine," usmál se a najednou se z něj stal opět ten mladík, se kterým jsem si včera dopoledne povídala v zámecké zahradě.