O kouzlech a kouzelnících

31. Neladar

Maleck nechtěl, abych šel do paláce s ním. Myslel si, že by to konflikt ještě více vyhrotilo a věřil, že se mu podaří věci s Katarinou uklidnit lépe, pokud tam nebudu. S jeho argumentací se sice nedalo příliš polemizovat, ale mě se to nelíbilo. Nemohl jsem mu však moc oponovat. Byl jsem rád, že vůbec souhlasil a šel se mnou.

„Budeš moje záloha," řekl mi, když jsme se objevili před branami paláce. Maleck nás nepřenesl přímo do sálu, chtěl nejprve obhlédnout situaci. „Pokud opravdu dojde k boji, dám ti vědět."

„Jak? Poslat zprávu bude příliš zdlouhavé a..."

Jeho zelené oči se zabodly do těch mých. Když tě budu potřebovat, uslyšíš mě.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že jeho rty se nehýbou, já neslyším hlas, slova se mi formují přímo v mojí mysli.

Telepatie.

„Ale jak...?"

Potichu.

„Ale já to nedokáž..."

Potichu.

Jeho pohled se znovu setkal s mým, zlehka se dotkl mé ruky a já pocítil pohyb cizí síly v mé hlavě. Nahlížel do mých myšlenek, pocitů, četl ve mně jako v otevřené knize.

Ze všech sil jsem se tomu vzepřel.

Nech toho!

Přesně... „takhle," pousmál se.

Bylo to jednoduché, tak jednoduché, že jsem nechápal, proč jsem to nikdy nezkusil.

„Tobě se to zdá snadné a pro někoho je to neproveditelné," odpověděl na moji myšlenku, což samo o sobě bylo dost znepokojující.

„Pokud se to opravdu zvrhne v boj, zavolám tě. Ale nepleť se do toho," přikázal nesmlouvavě. „Katarina je nevypočitatelná a těžko říct, jak zareagují Gars, Desh a Jareth."

„A co mám tedy dělat já?"

„Chraň ostatní. Dostaň je pryč," sevřel mi rameno a zblízka se na mě zadíval. „Chraň Jossine. Bude první po kom Trina půjde, pokud se to vymkne."

Strachem o mladou sorkerenku se mi sevřelo srdce.

„Ale nevěřím, že to zajde tak daleko," dodal, snad aby mě uklidnil.

Chtěl jsem mít jeho víru.

Vrhl na mě rychlý pohled, z kterého jsem pochopil, že moji myšlenku slyšel.

Teď když jsem věděl, co umí, bych si před ním měl dávat větší pozor. Jako kdyby mě už takhle svojí přítomností nevyváděl z míry, tak zjištěním, že mi vidí do hlavy, ten pocit ještě zesílil.

Bez dalších slov se odvrátil a vykročil směrem do Velkého sálu.

A já mohl jenom čekat.

Prsty jsem si nervózně pohrával se šňůrkou od modrého klenotu, cítil pohyb magické energie uvnitř Hvězdy Beleriamu, fialová jiskra občas přeskočila mezi mými prsty. A já se ji pokoušel usměrnit a kontrolovat. Několik minut jsem si takhle pohrával. Byla to jistá forma tréninku, ale hlavně mi to pomáhalo odvést pozornost od myšlenek na to, co se teď děje uvnitř.

Zničehonic mi Maleckův naléhavý hlas zazněl v hlavě. A já nejen slyšel, ale i cítil jeho strach.

V ten okamžik jsem věděl, že všechno je špatně.

***

Mohl jsem se rozběhnout do sálu, ale na to jsem neměl trpělivost. Ani na těch pár desítek metrů, ani na těch pár desítek vteřin. Roztrhl jsem časoprostor a otevřel portál. Pokud kolem sálu stále fungovala nějaká bariéra, já ji prošel bez jakéhokoli zaváhání.