V poutech

Kapitola 1.

Krok za krokem jsem procházel dlouhou chodbou vězeňského komplexu a přemýšlel, co mě čeká na jejím konci.

Občanská válka, která trvala pět let, se konečně chýlila ke konci. Teprve nedávno se karta obrátila a naše strana začala získávat převahu. Císařská armáda byla v rozhodující bitvě poražena, panovník uprchl neznámo kam a lidé netrpělivě očekávali ukončení bojů a nastolení míru.

Bohužel, všude zatím vládl pouze chaos. Narychlo sestavená vláda měla plné ruce práce s hledáním zbylých císařských stoupenců, aby nemohli působit další škody. Přestože jsme obsadili hlavní město i Nebeský palác, v okrajových částech Kashimy se stále bojovalo.

V doprovodu dvou strážných jsem mířil do pavilonu s nejvyšší ostrahou. Tam v jedné z cel drželi náš nejlepší úlovek. Shira byl císařovou pravou rukou, osobní ochránce, zvěd a hlavně oblíbený zabiják.

O té poslední části se nedalo pochybovat. Během války se stal nesmírně obávaným. Před jeho čepelemi, které používal k zabíjení raději než střelné zbraně, se lidé třásli víc než před po zuby ozbrojenou údernou jednotkou.

Pokud chtěl císař někoho vidět mrtvého, černovlasý zabiják se postaral, aby se tak stalo. Před ostřím jeho meče neunikl nikdo. Shirova pověstná katana měla na svědomí smrt mnoha našich velitelů, informátorů a agentů.

Povstalci si uvědomovali riziko, jaké pro nás představoval, ale žádný z pokusů o jeho zneškodnění nebo dopadení se nezdařil. To, že se nám ho nakonec poštěstilo zajmout, byla víceméně náhoda.

Po krvavém obléhání paláce jsme se konečně dostali přes opevnění a pronikli dovnitř. Zbytek císařské armády dělal všechno pro to, aby získal co nejvíce času, a panovník mohl uprchnout.

A pak se objevil Shira. Ten společně s vojáky z císařské gardy zahájil nečekaný i když předem prohraný protiútok. Navzdory naší několikanásobné přesile jsme měli co dělat, abychom udrželi pozice a nemuseli se stáhnout.

Samozřejmě to netrvalo dlouho. Naše početní převaha se nakonec projevila a došlo k masakru, který nepřežil ani jeden z nepřátelských vojáků. Shira byl jediná výjimka. Představoval příliš cennou trofej, než aby ho povstalci zabili společně s ostatními.

Zastavili jsme před mohutnými kovovými dveřmi s několika zámky. Za nimi drželi našeho slavného zajatce.

V tomhle původně císařském nechvalně proslulém podzemním vězení, jehož děsivá pověst ho předcházela. Vědělo se, že kdo se sem dostane, už nikdy nespatří světlo světa. Vězni tady mizeli beze stopy, šuškalo se o nelidském zacházení, krutém mučení a vynucených přiznáních.

Byl jsem při tom, když jsme ho dobili a osvobodili zdejší vězně.

Osvobodili.

To slovo se dalo použít jen stěží. Při vzpomínce na ten den, se mi obracel žaludek naruby.

Když jsem se svými lidmi sestoupil sem dolů mezi cely, ukázalo se, že tady nezbyl skoro nikdo, koho bychom mohli osvobodit. Většina vězňů se nacházela v takovém stavu, že se pro ně dala udělat jenom jedna věc.

Silou vůle jsem potlačil nepříjemné vzpomínky a soustředil se na práci, která mě čekala.

Shira.

Před dvěma dny mi nečekaně přidělili jeho případ a vedení výslechu. Věděl jsem, že získat z něj informace je klíč k úspěchu a k rychlému ukončení války. Kromě jiných věcí zajatec jistě znal i místo úkrytu císaře.