V poutech

Kapitola 12.

Vtrhl jsem do Shirovy cely a zabouchl za sebou dveře tak prudce, že málem vylítly z pantů. Vězeň seděl na posteli, v ruce měl knihu a četl si. Usmál se, když mě uviděl, a vyrazil mi vstříc. Několika rychlými kroky jsem se dostal až k němu a moje pěst ho zasáhla přímo do obličeje.

Rozhodně to nečekal.

„Ty hajzle!" rozkřikl jsem na něj nepříčetný vzteky.

Shira zakolísal, ale neupadl. Hřbetem ruky si setřel krev z rozbitého rtu a nechápavě na mě pohlédl.

„Co se st...?"

Dál se nedostal, protože ho zasáhla moje druhá rána. Tentokrát do břicha.

Shira se v mžiku vzpamatoval, ustoupil a elegantně se vyhnul mojí třetí ráně.

„Tairo? Co se děje?" chtěl vědět, ale ani pohled do jeho dokonalé tváře, která se zdála mladší než kdy jindy, mě tentokrát neobměkčil.

Vypadal nevinně, zmateně a trochu ukřivděně, možná za normálních okolností bych zaváhal, ale teď a tady mě poháněla pouze čistá nenávist.

Znovu jsem se po něm ohnal pěstí, on však zachytil moji paži, tělem se na mě natlačil a mrštil se mnou proti zdi.

„Přestaň!" vykřikl, ale já ho ignoroval.

Chtěl jsem tomu parchantovi ublížit.

Chtěl jsem vidět, jak se svíjí bolestí.

Chtěl jsem, aby se cítil stejně příšerně jako teď já.

Moje další rána ho zasáhla do ramene, druhá těsně minula. Shira toho využil a podsekl mi nohy. Těžce jsem dopadl na podlahu. Černovlasý muž mi ve vteřině zaklekl hrudník, rukama pevně sevřel moje zápěstí a přirazil mi je nad hlavu.

„Nech toho a řekni mi, co se děje," zopakoval Shira.

Z roztrženého rtu mu stále tekla krev a začal i povážlivě otékat. A já si přál ublížit mu ještě víc.

„Pusť mě," zasyčel jsem nenávistně a vší silou se pokoušel ho ze sebe setřást.

Uvolnit jsem si pravou ruku a prsty nasměroval přímo do Shirova obličeje. Sice uhnul, ale mě se podařilo ho ze sebe shodit.

Odvalil jsem se stranou, oči nespouštěl z černovlasého zajatce. Stál tam a pozoroval mě jako predátor svoji kořist.

Ani nevím kdy a jak, ale v cele se najednou objevili čtyři muži se zbraněmi. Naše šarvátka nezůstala utajena a přilákala pozornost strážných.

„Veliteli Imaro," oslovil mě jeden z nich.

„Spoutejte ho," rozkázal jsem jim, aniž bych odvrátil pohled od těch modrošedých očí. Shira nehnul ani brvou, nechal si od strážných nasadit pouta, dokonce i ten hrozný obojek.

Mlčky jsem sledoval, jak ho nevybíravě hodili na postel a připoutali řetězem ke zdi jako divokou šelmu. Myslel jsem, že mi ten pohled přinese zadostiučinění nebo možná úlevu, ale místo toho jsem cítil jen stále rostoucí chlad a prázdnotu.

„Něco dalšího, veliteli?" vytrhl mě z mojí mizérie hlas jednoho z vojáků.

„To je vše," odpověděl jsem dutě. „Můžete jít."

Poslechli.

Nenašel jsem odhodlání opustit celu také. Měl jsem sto chutí rozmlátit Shirovi ten jeho perfektní obličej do krve. Ovládl jsem se jen stěží.