V poutech

Kapitola 4.

Seděl jsem naproti malému chlapíkovi středního věku s téměř holou hlavou v levném šedém obleku, a byl si jistý, že ten stejný chlápek pracoval ve věznici už za císařství. Nedokázal jsem pochopit, jak ho prozatímní vláda mohla nechat na téhle pozici.

Jenomže spousta lidí tady v Kashimě prostě jen převlékla kabát, když byl císař svržen a vyhlášena republika.

„Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad," oponoval mi opatrně ředitel.

Čekal jsem, že bude víc vyskakovat, až zjistí, co jsem udělal. Ale patrně si dobře uvědomoval svoji chatrnou pozici a nechtěl odporovat hrdinovi odboje.

„Potřebuji si získat jeho důvěru," vysvětlil jsem. „A slíbil, že se o nic nepokusí."

Pohled, který mi muž věnoval, dával jasně najevo, co si o tom myslí. Představa, že by Shira dodržel své slovo, mu přišla absurdní. A já byl v jeho očích jenom naivní blbec, který na to zajatci skočil.

„Vy si opravdu myslíte, že z něho něco dostanete po dobrém?"

„Můj předchůdce ukázal, že donucovací prostředky jsou k ničemu. Proto musím zkusit jiný přístup."

„Aby vás takový přístup nezabil, veliteli."

Jeho malé šedivé oči mě nespokojeně studovaly. Přesto jsem měl jistotu, že mi vyhoví.

„Jsem jediný s kým byl vězeň ochotný komunikovat," poukázal jsem na fakt, že na rozdíl ode mně Marakin ze Shiry za dva měsíce nedostal víc než tři slova. „Myslím, že jsem na dobré cestě."

„Kay si také myslel, že je na dobré cestě, než mu ten parchant probodl krk," zasyčel nenávistně muž.

Ředitel a Kay Marakin byli přátelé. Dalo se pochopit, že k Shirovi cítí zášť. Jistě byl přesvědčený, že někdo jako on si nezaslouží žádné ohledy.

Možná měl pravdu.

Skutečnost, že je vězeň ochoten se mnou mluvit, pořád nic neznamenala, dokud ho nepřinutím spolupracovat a poskytnout nám informace. A já si uvědomoval, jak obtížný to bude úkol.

Prostudoval jsem si jeho spis, a pořád o něm nevěděl skoro nic. Odkud pochází, kdo byli jeho rodiče, třeba jen Shirovo pravé jméno. Nic z toho odboj nedokázal zjistit. V centrální databázi o něm nebyla ani zmínka. Pokud tam někdy nějaké informace existovaly, už dávno je někdo vymazal. A já se tak neměl čeho chytit.

Netušil jsem jak s ním pracovat, co by na něj mohlo platit. Věděl jsem pouze, že mučení a výhrůžky Marakina nikam nedostaly.

Jak jsem předpokládal, ředitel věznice požehnal všechna moje rozhodnutí ohledně vězně. Nelíbilo se mu to, cukal se, ale souhlasil. Navíc jsme se domluvili, že péči o vězně převezmou moji lidé.

To, že se on ani jeho dozorci už nebudou muset k Shirovi přiblížit, byla jediná věc, která ho na našem rozhovoru potěšila.

*

Na chodbě jsem se srazil s Mayou. Byla to mladá, hezká žena s krátkými černými vlasy a přísným výrazem ve tváři, který ale obměkčil úsměv, když mě zahlédla. Měla menší drobnou postavu, ale kdo by ji díky tomu chtěl podcenit, tvrdě by narazil.

Maya prošla bojovým výcvikem a stejně dobře jako dokázala zranění ošetřit, je uměla i způsobit. Seznámili jsme se na začátku války a to ona mi několikrát zachránila život.

„Copak tu děláš?" usmál jsem se na ni.

„Přinesla jsem ti tu zprávu," zamávala mi před očima dokumenty ve velké obálce.

„Mohla jsi ji poslat. Nebo teď děláš i poslíčka?"

Maya sloužila v mé jednotce, ale teď na konci války trávila většinu času v nemocnici. Vždycky jsem si o ní myslel, že je velmi schopná a trochu mě mrzelo, že odboj její zásluhy nedocenil.

„Přišla jsem i kvůli tomu vězni," připustila trochu neochotně a rychle dodala. „Chtěla jsem mu převázat rány a zkontrolovat ho."

„Ty se nějak staráš, že by tě tak okouzlil?"

Maya se s úsměvem ohnala papíry v ruce jako by mě jimi chtěla praštit, ale neřekla na to nic. Bylo mi jasné, že nejsem příliš vedle.

„Možná by ses měla spíš podívat na hlavního dozorce," navrhl jsem jí, když jsem si vzpomněl na muže se zakrváceným obličejem, kterého vyváděli z Shirovy cely.

„Co s ním?"

„Shira mu dneska přerazil nos."

Maya se na mě překvapeně podívala, ale pak se usmála. „Takže za odměnu jsi mu nechal sundat pouta?"

„Vidím, že novinky se tady šíří rychle."

„Zaslechla jsem několik dozorců, jak se o tom baví. Převládal mezi nimi všeobecný názor, že Shira je šílený magor a ty ještě větší, když mu důvěřuješ."

Něco takového jsem čekal. Moje rozhodnutí muselo ve věznici vzbudit poprask.

„Udělal jsi dobře," povzbudivě mě poplácala po rameni. „Jenom mu tolik nevěř."

„Nejsem naivní blbec, jak si tady všichni myslí," ohradil jsem se.

Ano, snažím se s vězněm vyjít po dobrém. To neznamená, že se před ním nemám na pozoru, a bezvýhradně věřím každému jeho slovu.

„Buď opatrný," pokračovala Maya vážným hlasem. „Zabíjení není jediné v čem exceluje. Je chytrý, pokusí se s tebou manipulovat."

„Jak jsi na to přišla?" podivil jsem se nad její znalostí Shirova charakteru.

„Včera jsem ho víc jak hodinu ošetřovala," řekla jako kdyby to něco vysvětlovalo.

„Mluvil s tebou?"

„Mluvil, flirtoval, sváděl...," odpověděla Maya a zasmála se, když viděla můj překvapený výraz.

„To myslíš vážně?"

Tohle jsem nečekal.

Na druhou stranu by mě asi neměl překvapit fakt, že s Mayou flirtoval, když to byla první žena, kterou viděl po dvou měsících ve vězení.

Maya sice nepatřila mezi prvoplánové krasavice jako třeba Ashra, ale rozhodně měla svoje kouzlo. Já si to alespoň vždycky myslel.

„Nejsem naivní patnáctka, aby mě těma svýma sladkýma řečičkama oblbnul. Ale je vážně pěknej a dokáže se ti dostat do hlavy," dodala zasněně žena, kterou jsem na bitevním poli pod plnou palbou viděl amputovat nohu jednomu z našich vojáků.

„Možná tebe očaroval svým šarmem, ale mě se určitě svádět nepokusí," odvětil jsem chabě, protože v tu chvíli se mi vybavila ta jeho pusa dneska dopoledne.

Z pomyšlení na to, co všechno by mohl mít Shira v plánu, jsem začínal být opravdu nervózní.