V poutech

Kapitola 33.

Bylo obtížné najít slova po tom všem. Přestože jsme unikli ohromenému davu i Maye se slzami štěstí v očích a osaměli venku v chladné podzimní noci na opuštěné ulici, stejně jsem netušil co říct.

Věděl jsem jen, že se ho potřebuji dotknout, ujistit se, že je to on, že opravdu žije.

Ani Shira nepromluvil. Mlčky mi zvedl bradu a jemně přitiskl svoje ústa na ty moje. Upnul jsem se k tomu polibku jako umírající žízní k prameni vody, prsty propletl s těmi hedvábnými vlasy. Zavřel jsem oči a vnímal pouze jeho blízkost, hebké rty na svých, prsty zlehka přejíždějící po mé šíji.

Sevřel jsem ho pevněji, zajel pod látku košile a dotkl se jeho nahých zad. Cítil jsem, jak mu naskočila husí kůže. Buď za to mohl můj dotek nebo chladný podzimní vzduch.

Náš opatrný polibek se postupně prohluboval, stával se prudší, vášnivější. Přejížděl jsem po jeho kůži, a někde hluboko mi slabounký hlásek našeptával, že něco je jinak, něco je špatně.

Ale moje soustředění každou vteřinou unikalo někam pryč zatlačováno do pozadí přítomností toho muže v mém náručí. Teprve když jsem ruce přemístil na jeho hruď a pod svými prsty jasně ucítil další kaz na hladké kůži, jsem se odtáhl.

Jediným prudkým pohybem jsem mu vyhrnul košili a upřel oči na jeho nahý hrudník matně ozářený neonovým světlem pouliční lampy. Ten pohled zchladil moji počínající touhu lépe než ledová sprcha.

A já pochopil, proč mu trvalo tak dlouho, než se vrátil.

Ztuhl jsem s očima upřenýma na všechny ty jizvy, dech stále zrychlený, ale žaludek stažený děsem. Některé byly okrouhlé, po kulkách, jiné rovné snad po řezu skalpelu.

„Shiro," vydechl jsem v šoku, hlas se mi zlomil. Moji pozornost přitáhla jedna z těch jizev. Zanikala mezi ostatními, relativně malá, po střele, ale tak blízko srdce, že jsem nechápal, jak je možné, že stále dýchá.

Ty děsivé stopy po zraněních mluvily o přetrpěné bolesti, o zdlouhavém zápase o život nejen na bojišti, ale také o jeho nezdolnosti, vytrvalosti a síle. Byly důkazem toho, že prošel ohněm a krví, aby se ke mně mohl vrátit.

A já ho v tu chvíli miloval tak moc, až to zabolelo. Vděčný, že se nevzdal, že to vydržel, a je tady teď se mnou.

Zvedl jsem pohled a zadíval se do jeho nádherných očí.

„Co se tam stalo?" zeptal jsem se potichu, nejistý, zda to vůbec dokážu poslouchat. Ty modrošedé střepy se mi zabodly do tváře, i po tom všem stále jasné a sebejisté.

„Teď na to nechci vzpomínat," stáhl si košili zpátky dolů a sevřel moji ruku. „Teď chci být s tebou."

Cítil jsem se provinile, že já sám vyvázl bez jediného škrábnutí, zatímco on...

Ano, já vyvázl bez zranění, tedy alespoň těch fyzických. Moje šrámy z týdnů a měsíců, kdy jsem si myslel, že je mrtvý, nebyly viditelné. Měl jsem však jistotu, že tyhle rány dokáže Shira snadno vyléčit. Snad budu i já schopen zhojit ty jeho.

V touze po nějakém náznaku normálnosti jsem se zeptal: „Co kdybych tě pozval k sobě na kafe?"

Pobaveně se usmál nad mojí otázkou. I mým uším ta věta zněla absurdně. V našem vztahu nikdy nefigurovaly schůzky a pozvání na kafe. Náš vztah provázelo násilí, krev, boj o přežití a několik ukradených chvil lásky, vášně a něhy.

Přikývl, stiskl mi dlaň, a propletl naše prsty. „Tak jdeme."

*

Díval jsem se na Shiru spícího vedle mě. Moje ruka ležela na přikrývce propletená s tou jeho a já ji za žádných okolností nechtěl pustit. Stále ve mně přetrvával neurčitý strach, že tohle není skutečnost, že se probudím a on tu nebude. Věděl jsem, jak je to hloupé, držet ho jako by se mohl vypařit, ale nešlo to jinak.