V poutech

Kapitola 8.

Další týden proběhl v klidu. Shira při našich rozhovorech pokaždé hýřil dobrou náladou a ochotně odpovídal na moje otázky. Přišlo mi to až podezřelé.

Dozvěděl jsem se něco málo o jeho misích během války, nic důležitého ani převratného, ale byl to začátek. Už jsem si zvykl na jeho občasné flirtování a dokonce mě ty naše slovní přestřelky začaly bavit. Ovšem nikdy nezašel dál a nedovolil si víc než nějaký ten dvojsmysl.

Sice mě uklidnilo, že se o nic nepokouší, ale pravda byla, že jsem stále nemohl dostat z hlavy ten polibek před několika týdny. Pokaždé když se naklonil blíž nebo se na mě jenom zadíval, se mi srdce rozbušilo rychleji. Nedokázal jsem se rozhodnout, jestli je to proto, že se obávám, aby mě znovu nepolíbil nebo proto, že si to naopak přeji.

A zjištění, že je to spíše ta druhá možnost, bylo značně zneklidňující.

„Veliteli?"

Shirův hlas mě vrátil zpět do reality. Odtrhl jsem pohled od svých poznámek a obrátil se na vězně.

„Kde jsme skončili?"

„Ptal ses na generála Sata."

„Co se s ním stalo? Podle oficiálních záznamů byl zabit našimi vojáky v bitvě u Tsurugi."

„Ano," přikývl Shira. „Byl tam zabit."

„Naši to neudělali. Tajně s námi vyjednával."

„Ano a já na to přišel. Ale generál Sato byl velmi oblíbený mezi vojáky. Zprávy o jeho zradě by podkopaly morálku naší armády."

„Chápu," pokýval jsem hlavou, protože mi už došlo, kam tohle směřuje. „Takže ho císař nechal odstranit, ale tak, aby to vypadalo, že zemřel jako hrdina v bitvě s nepřítelem."

„Přesně."

„Tvoje práce?"

„Moje práce."

Odmlčel jsem se a krátce si zapsal několik vět. To, co mi prozradil, nebylo nic převratného. Už dlouho jsme tušili, jak to s generálem ve skutečnosti dopadlo.

Znovu jsem si prohlédl svoje poznámky. Shira mě zavalil tolika informacemi, že brzy budu potřebovat nový zápisník. Ovšem nic z toho nebylo podstatné. Nic co by odboji pomohlo.

Tušil jsem, že si se mnou jenom hraje, a dává si dobrý pozor na to, co řekne. Shira mě mohl podobnými historkami klidně krmit tisíc a jednu noc a stejně by nevyzradil nic skutečně důležitého.

Ticho najednou přerušilo cvaknutí dveří. Obrátil jsem se, abych zjistil, kdo to je, a spatřil jednoho z dozorců, který opatrně vstoupil do cely.

„Děje se něco?" podivil jsem se nad tím nezvyklým vyrušením. Od té doby, co se o zajatce starali moji lidé, se mu místní dozorci obloukem vyhýbali.

„Právě přijel pan guvernér," oznámil mi muž. „Přeje si mluvit s vězněm."

Co se to tady děje? Vrhl jsem krátký pohled na Shiru, ale jestli jsem od něj čekal nějakou reakci, nedostal jsem ji.

„Mám rozkaz nechat vězně spoutat," řekl pomalu a bylo na něj vidět, že se velmi snaží, aby se mu netřásl hlas.

„Prosím," vybídl jsem ho a škodolibě sledoval, jak se mu z obličeje vytratila barva.

„Já...teda...řekli mi, abyste vy....," dozorce se odmlčel a rychle mi podal pouta i klíče od nich.

„Řekli, abych ho spoutal já?" ujišťoval jsem se, že jsem to pochopil správně.