V poutech

Kapitola 21.

Probudil jsem se zkroucený na malé nepohodlné sedačce se zlámanými zády a vlasy přilepenými na tváři. Hned, jak jsem se pohnul, přeležená ruka zaprotestovala a pravou nohou mi začalo probíhat nepříjemné mravenčení.

Protáhl jsem ztuhlé klouby a posadil se. Bílé tričko, co jsem si ani nestihl sundat, už téměř uschlo a krásně se na něm vyjímaly všechny ty skvrny od bahna a krve.

Ty rudé fleky na oblečení mi připomněly události minulé noci a můj další pohled směřoval na postel.

Prázdnou postel.

Kde je Shira?

Nemohlo to být víc než pár hodin, co jsem ho kontroloval, a nutil mu další dávku prášků. A pak jsem musel vytuhnout na sedačce.

Než jsem stihl začít panikařit, donesly se ke mně zvuky tekoucí vody z koupelny. To mě uklidnilo a já se rozhlédl po zaneřáděné místnosti.

Na podlaze se povalovalo špinavé oblečení a boty, pod postelí byl zakopnutý zakrvácený ručník, prázdná sklenička a krabička od léků, na nočním stolku ležely použité i nepoužité obvazy a desinfekce.

Sehnul jsem se pro svoji bundu a z kapsy vytáhl mobil a zbraň, kterou jsem v noci ukořistil tomu podnapilému vojákovi.

Na zdi kousek pod stropem se nacházela malá čtvercová ventilace, kudy do pokoje proudil čerstvý vzduch zvenku. Stoupl jsem si na stolek, povážlivě se pod mojí vahou prohnul a zaskřípal, a vytáhl mřížku. Obě inkriminované věci se mi podařilo vtěsnat dovnitř úzké šachty.

Neměl jsem dobrý pocit z toho, že před Shirou něco skrývám, ale byl jsem prakticky zajatec a nevím, jak by se můj černovlasý věznitel tvářil na to, že mám u sebe telefon a pistoli. A já potřeboval nějakou jistotu, nemohl jsem se slepě spolehnout na pomoc někoho jiného.

S telefonem se dokážu spojit s velitelstvím odboje, mohl bych jim podat zprávu o své situaci. Ale ne hned. Až budu mít víc informací. Až přesvědčím jednoho císařského zabijáka, že musí odejít se mnou.

Dveře cvakly a do pokoje vkročil Shira. Nebo spíš vkulhal.

Vypadal o poznání líp. Obličej už zdaleka neměl tak bledý jako v noci, také skvrny od krve z jeho tváře zmizely, tržná rána na čele sotva zřetelná. Modrošedé oči, jasné a klidné, zazářily, když se na mě usmál. Měl na sobě čisté tmavé triko a boxerky, kalhoty se mu přes obvaz na stehně celkem pochopitelně přetáhnout nepodařilo. Z mokrých vlasů mu kapala voda na krk a ramena.

„Jak ti je?" zeptal jsem se trochu jízlivě.

Nelíbilo se mi, že necelý den po tom, co ho střelili, už je zase na nohou. Musí přece odpočívat.

„Skvělé," zasmál se jako sluníčko.

„Měl by ses vrátit do postele," řekl jsem důrazně, jeho dobrá nálada však byla nakažlivá. Nedokázal jsem se na něj mračit a hrát si na přísného ošetřovatele. Také já měl radost, že se cítí lépe.

„Jenom když půjdeš se mnou," mrkl na mě, v očích jiskřičky pobavení.

Jo, rozhodně mu bylo líp.

Dokulhal až k sedačce a sedl si, nohu podepřel polštářem.

Jeho oči zvážněly, když mi pohlédl do tváře a řekl: „Něco se děje."

„Jak to myslíš?"

Hned neodpověděl, ale já pochopil.

„Ten včerejší útok? Myslíš, že to byla past."