V poutech

Kapitola 3.

Jednání trvalo do pozdních odpoledních hodin, poté mě čekalo několik soukromých schůzek a do svého bytu jsem dorazil až v noci. Utahaný jako kotě jsem usnul hned, jak se moje hlava dotkla polštáře.

Vzbudilo mě až vytrvalé vyzvánění telefonu. Poslepu jsem nahmatal mobil a zamžoural na rozsvícený displej. Byla to Maya.

„Ano?" prohodil jsem rozespale do telefonu.

„Neříkej, že jsem tě vzbudila," ozvalo se na konci linky.

„Vůbec ne," potlačil jsem zívnutí. „Máš pro mě tu zprávu?"

„Nechám ti ji během dne doručit."

„No a jak to dopadlo?"

Rozhlédl jsem se po své malé ložnici. Měl bych si tu občas uklidit, po zemi se povalovalo tolik oblečení, že už nebyl vidět ani kousek béžového koberce. Moje vojenská uniforma ležela ledabyle přehozená přes křeslo, všiml jsem si, že mi na ní chybí jeden knoflík.

„Měla jsi s ním při prohlídce nějaké problémy?"

„Vůbec ne. Naopak. Choval se naprosto vzorně. Nikdy bych do něj neřekla, že je to vycvičený císařský zabiják, ke kterému se každý doktor bojí přiblížit na tři metry, jaks mi tvrdil."

Mayin nadšený hlas mě trochu iritoval. Znal jsem ji dlouho a věděl, že na rozdíl ode mne je schopná vstát před rozbřeskem s úsměvem na rtech a plna energie vykročit do nového dne, zatímco já potřebuji minimálně hodinu a litr kafe, než jsem ráno schopen fungovat.

„Možná jsi ho okouzlila svým šarmem. Jak je na tom?"

„Marakin se na něm docela vyřádil. Má naštípnutou klíční kost, pohmožděné rameno a dvě zlomená žebra. Taky tři prsty na levé ruce jsou zlomené. Kromě toho nějaké ty podlitiny, řezné rány, spáleniny, hlavně na zádech a rukou, ale není to vážné. Vnitřní zranění nemá."

Maya dokončila svůj výčet. Nelíbilo se mi to. Jak mohla prozatímní vláda posvětit takové zacházení s vězněm? To přece odporovalo všemu, za co povstalci bojovali.

„Ošetřila jsem ho, jak nejlíp to šlo, a zafixovala zlomeniny," pokračovala Maya. „Chtěla jsem mu dát něco na bolest, ale odmítl."

To se dalo čekat, ušklíbl jsem se v duchu. Pokazil by si pověst drsňáka.

„Všechny detaily budou v mé zprávě, ale to hlavní jsem ti řekla."

Poděkoval jsem ji a hovor ukončil. Upomínka v mobilu mě upozornila na schůzku s ředitelem věznice za dvacet minut. Nejvyšší čas vstávat.

*

Schůzka se nakonec nekonala. V okamžiku, kdy jsem uslyšel o další nehodě v patře se zvýšenou ostrahou, jsem rychlým krokem zamířil přímo tam.

Dveře do Shirovy cely byly otevřené dokořán. Dva ošetřovatelé odtamtud právě vyváděli muže v uniformě, podle našitých odznaků hlavního dozorce.

Muž kráčel pomalu, obličej celý od krve a další mu tekla z nosu. Otok nasvědčoval, že má nos zlomený. Nevěděl jsem, zda utrpěl i jiná zranění, ale ani na vteřinu jsem nezapochyboval o tom, kdo je za ně zodpovědný.

Prošel jsem kolem přihlížejících strážných a beze slova vstoupil do cely. Shira seděl na posteli, nohy i ruce spoutané. Obojek s řetězem ho stejně jako při našem posledním setkání poutal ke zdi, aby se nemohl volně pohybovat.

„Co se tady stalo?" obrátil jsem se na dva strážné stojící u dveří.

„Vrchní dozorce přinesl vězni oběd a on ho napadl," vysvětlil jeden z mužů.