V poutech

Kapitola 10.

Dlouho jsem se převaloval v posteli a nemohl usnout. Hlavou mi vířily nejrůznější myšlenky a nedopřály klidu. A když jsem konečně upadl do neklidného spánku, pronásledovaly mě podivné sny.

Znovu jsem viděl Shiru s guvernérem, slyšel zapraskání lámaných kostí. Ty šedé střepy jeho očí se mi zabodávaly do tváře a mrtvé tělo pomalu klesalo k mým nohám.

A celá ta scéna ve mně vyvolala škodolibou radost.

Probudil jsem se celý zpocený a roztřesený, mokré vlasy přilepené zezadu na krku.

Bylo ráno. Nebo spíš poledne. Natáhl jsem se pro svůj mobil. Jedenáct hodin a čtyři zmeškané hovory. Maya, Maya, ředitel věznice, Maya.

Než jsem stačil vytočit Mayino číslo, rozezněl se zvonek u dveří. Když jsem otevřel, stála tam právě ona.

„Co se děje?" zajímalo mě, hned jak jsem ji uvedl dovnitř a nabídl něco k pití.

„Třikrát jsem ti volala."

Něco očividně nebylo v pořádku. Maya vypadala nervózně, nejistě.

„Včera jsi odešel brzy, hledala jsem tě." Její unavené oči studovaly můj obličej. Teprve teď jsem si všiml, jak vyčerpaně vypadá. „Musíme něco udělat."

„Udělat s čím?"

„S Shirou."

„S Shirou?" nechápal jsem.

„Oni ho popraví!" vyhrkla a unaveně sklopila hlavu. „Nespala jsem celou noc a přemýšlela a pak...," nuceně se rozesmála. „Asi jsem vážně zešílela. Chtěla jsem mu pomoct utéct z vězení."

„Ty jsi...," hledal jsem vhodná slova a neuspěl. „Jsi do něj zamilovaná?"

Maya zvedla hlavu a podívala se na mě. Pak se znovu rozesmála, nebyl to příjemný smích.

„Jsem vážně husa," pokračovala, aniž by to popřela. „Věděla jsem, o co se snaží, a říkala si, že snad nejsem hloupá nána, abych mu na to skočila. A vidíš teď? Dostal mě. Těma svýma sladkýma kecama a tou svoji dokonalou tváří a...," odmlčela se.

„Ale když víš, že..."

„Co mi to pomůže?" přerušila mě ostře. „Vím, že to na mě nahrál, ale stejně ho nemůžu dostat z hlavy!"

Stejně jako já.

Maya sklonila obličej, vlasy jí zakryly tvář. Přesto jsem spatřil slzy v jejích očích. Jestli tohle dokázal Shira za těch několik týdnů udělat z nejcyničtější ženský, co znám, tak jsem před ním v duchu smekal.

„Jak jsem mohla být tak hloupá?" vypravila ze sebe mezi vzlyky. „Jsem idiot."

„Nebuď na sebe tak tvrdá," snažil jsem se Mayu uklidnit a opatrně jí pohladil po zádech. „Nejsi jediný idiot tady."

„Jak to myslíš?" podivila se, její zarudlé oči najednou plné života. „Tím chceš říct, že i ty...?"

„Zdá se, že nejsi jediná, kdo ho nemůže dostat z hlavy," povzdechl jsem si a vstal.

„Kam jdeš?"

„Pro další pití. Na tuhle konverzaci budeme potřebovat něco tvrdšího."

*

Po třech panácích jsme se oba rozpovídali. Maya mi popisovala svoje návštěvy v Shirově cele a jejich rozhovory. Cítil jsem se provinile, to já ji do toho případu zatáhl.

Když se vypovídala, začal jsem mluvit já. A nic nevynechal.

„On tě vážně přitahuje?" podivila se Maya a hodila do sebe dalšího panáka. „Myslím...hm...sexuálně?"