V poutech

Kapitola 5.

Od té chvíle se vězeň choval ukázkově. Žádný z mých vojáků nepřišel k úhoně, žádné další krvavé incidenty se nekonaly. Za odměnu si Shira vysloužil svoji slíbenou cestu do umýváren, což mě stálo další nepříjemný rozhovor s ředitelem věznice.

Představa, že bychom měli vězně vyvést ven z cely, se mu nelíbila ani v nejmenším. Detailně mi popisoval, co se stalo naposledy, když vzali Shiru do sprch a na prstech vypočítával kolik lidi přišlo k úhoně. Nakonec to vzdal a dal od celé akce ruce pryč.

Vstoupil jsem do cely v doprovodu tří vojáků. Černovlasý muž seděl na posteli opřený o zeď a pozoroval mě.

„Je čas na vycházku."

Vyvedli jsme ho z cely a bez sebemenších potíží doprovodili do uzavřených umýváren. Tam čekala Maya s dalšími dvěma vojáky. Chtěla vězně prohlédnout a sundat staré obvazy.

Pracovala rychle a jistě. Shira se za celou dobu nepohnul ani nepromluvil. Nechal ji, aby mu rozepnula obnošenou šedivou košili, a zkontrolovala zlomená žebra a pohmožděniny.

Na jeho kůži se snad nevyskytovalo místo, které by nebylo zbarvené do fialova. Podlitiny a modřiny měl po celé hrudi, na krku i na ramenou.

Odvrátil jsem pozornost od jeho ran a podíval se mu do obličeje. Naše pohledy se střetly. Teprve teď jsem si všiml, že mě celou dobu upřeně sleduje.

„V pořádku," skončila Maya s prohlídkou.

„Máš pět minut," vyzval jsem Shiru.

Po té vybídce se muž krátce usmál a začal se svlékat. Stáhl si z ramen vězeňskou košili a nechal ji spadnout na zem. Když jeho ruce sjely k zapínání kalhot, na okamžik se zarazil, a přelétl pohledem Mayu a pět vojáků, kteří stáli rozmístění v místnosti.

„Bylo by možné, abych měl trochu víc soukromí?" ušklíbl se Shira, jeho pohled zůstal viset na mém obličeji.

„Nečekáš, že tě tady necháme samotného."

„Kam bych odsud mohl utéct?"

Opravdu neexistoval způsob, jak se z umýváren nepozorovaně vytratit. V místnosti nebylo okno ani jiný východ než ten, který hlídala další skupina mých vojáků.

Nemohl jsem si však dovolit nechat Shiru úplně bez dozoru.

„Vážně je nutné, aby tu byli i oni?" ukázal na skupinku pěti vojáků pod mým vedením.

Sprchovat se před sedmi lidmi by jistě bylo příjemné jen málokomu. Ovšem stejně tak jsem věděl, že to stoprocentně není Shirův případ. On sledoval něco úplně jiného.

Tušil jsem, že dělám chybu, ale zajímalo mě, co chystá. Kývl jsem na své muže, aby počkali přede dveřmi. Koutkem oka jsem zaregistroval Mayin nespokojený výraz.

„Nedělej to, Tairo," varovala mě šeptem, když se ke mně naklonila. „Je to past."

„Chci zjistit, co má v plánu," odpověděl jsem ji potichu. „Běž ven s ostatními. Kdyby se cokoli stalo, hned střílejte."

Maya zdráhavě poslechla.

„Spokojen?" obrátil jsem se na Shiru, když jsme osaměli.

„Děkuji, veliteli," odpověděl vězeň s nevinným úsměvem, který musel být hraný.

Opřel jsem se ramenem o zeď obloženou vybledlými dlaždicemi, ruku položil na pouzdro se zbraní u mého boku.

Zašlé umývárny byly cítit vlhkostí, plísní a slabým chemickym pachem čistidel. Sprchy se tu nacházely čtyři, přičemž jedna byla poničená, kovová hlavice vytržená ze zdi. Shira si bez dalších cavyků svlékl zbytek oblečení a zamířil k té nejbližší.