V poutech

Kapitola 20.

Vtáhl jsem Shiru do pokoje a zabouchl dveře. Vlekl jsem ho celou cestu, jen stěží se dokázal postavit, rukou si tiskl ránu na stehně, mezi prsty prosakovala krev i přes improvizovaný tlakový obvaz.

Oba jsme byli zmáčení od hlavy až k patě. Mokré oblečení se mi lepilo na tělo, ale sotva jsem to vnímal. Shira se celý třásl a já tušil, že to nebude pouhou zimou. Po tváři mu kromě kapek vody stékaly i pramínky krve z tržné rány na čele. Oděrky a podlitiny však nebyly to nejhorší.

Největší starost mi dělalo střelné zranění na jeho pravé noze.

„Dobrý," vydechl Shira unaveně a vyprostil se z mého sevření.

Zády se opřel o zeď a teprve teď odložil pouzdro s katanou. Přišel o většinu ze svého nemalého arzenálu, kterým se vyzbrojil před odchodem, ale ten meč by z jeho ruky nevypáčili snad ani po smrti.

Stáhl jsem ze sebe vodou nasáklou bundu a pomohl Shirovi z jeho stejně promočeného kabátu.

„Musí se na tebe podívat doktor."

„Ne," zachraptěl. Čekal jsem takovou odpověď. Stejnou mi dal i předtím venku, když jsem mu chtěl zavolat pomoc.

„Vykrvácíš," vyjel jsem na něj ostřeji, než jsem chtěl. Nevím, proč si zrovna teď chce hrát na hrdinu. Někde na téhle základně se snad doktor nachází.

A je tu Maya.

Kéž by tu tak byla se mnou, přál jsem si, ta by si věděla rady.

„Není to tak zlé," vypravil ze sebe a na okamžik ztratil rovnováhu, než jsem ho chytil za paži.

"Není to tak zlé" znamenalo, že z toho nestříkala krev pod tlakem, takže velká tepna snad zůstala nepoškozená, ale tím dobré zprávy končily. Pořád to krvácelo, noha otékala, a jaký byl skutečný rozsah zranění, se dalo jen odhadovat.

A když jsem pohlédl do Shirova bledého obličeje, viděl, jak se třese, a má problémy udržet se při vědomí, nepotřeboval jsem Mayin červený diplom z medicíny, abych poznal nastupující šok.

„Lehni si," podepřel jsem ho a pomohl mu na postel. Podložil jsem mu pravou nohu polštářem a odběhl vedle do koupelny, kde měla být lékárnička.

Během bitev jsem občas střelná zranění ošetřoval, ale nebyl jsem žádný chirurg. Většinou stačilo ránu zaškrtit, zastavit krvácení a pacienta co nejrychleji poslat za Mayou nebo jiným doktorem.

Rozhodnutý udělat všechno, co bude v mých silách, jsem vyházel obsah lékárničky na zem, a rychle vybral vše potřebné. Několik obvazů, desinfekci, malé nůžky, gázu. Hledal jsem nějaké analgetikum, ale nenašel ho. Sebral jsem ještě čistý ručník a důkladně ho namočil.

Když jsem se vrátil do pokoje, Shira ležel na posteli, mělce dýchal a tvář se mu leskla potem.

Sklonil jsem se k němu, modrošedé oči se zabodly do mých. Byl při vědomí.

„Vyčistím ti to a stáhnu."

Přikývl a já opatrně sundal provizorní obvaz. Černé kalhoty kolem rány nasákly krví, musel jsem je dostat dolů. Přemýšlel jsem, jak to udělat, abych s ním zbytečně nehýbal a nezpůsobil mu další bolest.

Jako kdyby mi Shira četl myšlenky, vyhrnul si rukáv košile a z pouzdra, které sundal z předloktí, vytáhl ostrou čepel.

„Rozřízni nohavici."

Přebral jsem nabízený nůž a bez dalšího zdržování rozřízl šev po straně kalhot. Pak už nebylo obtížné nohavici roztrhnout po celé délce a látkou odtáhnout stranou.