V poutech

Kapitola 16.

Chci upozornit, že následující kapitola obsahuje násilí, krev, smrt a je v tomto směru patrně nejdrsnější z celého příběhu.

Co člověku proběhne myslí, když se dívá do tváře smrti? Promítne se mu před očima celý jeho život? Zalituje svých chyb? Vzpomíná na svoje blízké?

Já nedokázal myslet na nic.

V bitvě jsem občas cítil strach jako každý voják vyrážející do boje. Strach, adrenalin, možná vztek, zuřivost... Ale teď celou moji bytost ovládl paralyzující děs.

Na dlaních mi vyrazil studený pot, hrdlo stažené, srdce bušilo tak zběsile až to bolelo.

Veškerá naděje mě opustila. Shira za daných okolností nemohl nic dělat, chápal jsem to a vlastně se na něj ani nezlobil. Snad jenom zalitoval, že to tímhle končí.

Pohlédl jsem na ostatní zajatce.

Velitel Riisen nehnul ani brvou, výraz kamenný, bez emocí, beze strachu. Musel jsem ho obdivovat. I já se pokusil pohřbít svůj strach někam hluboko, zachovat si důstojnost až do konce, ale nedokázal jsem to. Chvěly se mi ruce a já to nemohl zastavit.

Nebyl jsem sám. Několika zajatcům se třásly nohy tak, že se sotva udrželi ve vzpřímené poloze. Maya stála hned vedle mě, téměř jsme se dotýkali rameny. Po tváři jí stékala slza, oči plné nevyslovené hrůzy. Kdybych jí tak dokázal dodat odvahy. Utěšil ji, naposledy sevřít v náručí, obejmout, políbit do vlasů, ale paže svázané za zády mi znemožnily i tohle poslední přání.

Prostranství kolem nás se rychle zaplňovalo, až se tady shromáždili snad všichni vojáci ze základny. Nikdo si nechtěl nechat ujít krvavé představení.

Najednou se řady gardistů rozevřely a já spatřil císaře.

Menší, brunátný muž kolem padesátky s orientálními rysy a černými vlasy oblečen ve zdobené uniformě kráčel přímo k nám.

A za ním, srdce mi poskočilo vzrušením a snad i znovu získanou nadějí, šel Shira. Ve svém dlouhém kabátě s katanou na zádech následoval panovníka.

Snažil jsem se zachytit jeho pohled, vyčíst mu z tváře alespoň něco, cokoli, co by naznačovalo, že má nějaký plán, jak nás zachránit. Shirův výraz však působil cize, vzdáleně a neprozrazoval naprosto nic.

Císař zamířil k zajatcům. Pomalu přecházel od jednoho k druhému a každého si krátce prohlédl. Krutý úsměv se mu skvěl na obličeji. Viditelně se pásl na strachu odsouzenců, kteří, ačkoli se snažili, nedokázali úplně skrýt hrůzu z blížící se smrti.

Panovník se zastavil před Mayou. Dlouze na ni hleděl, pak natáhl ruku a přejel prsty po její tváři a krku. Moje kamarádka se na něj dívala s výrazem největšího opovržení.

„Téhle by byla škoda," prohodil císař po chvíli a kývl na vojáky stojící opodál. „Dejte jí najíst a umyjte ji."

Vydechl jsem neuvěřitelnou úlevou. Maya z toho vyvázla. Bylo mi jasné, proč ji císař ušetřil a co po ní bude chtít, ale lepší než popravčí četa. A Maya to zvládne, je silná a chytrá, vydrží všechno.

A Shira... Možná na ni dohlédne, možná nakonec splní svůj slib.

Přehlídka pokračovala. Mě panovník přešel bez povšimnutí, jeho zrak spočinul na Riisenovi.

Mohli být tak stejně staří, ale jinak naprosté protiklady. Hrdý velitel před císařem stál vzpřímeně, beze strachu mu oplácel pohled plný nenávisti.