V poutech

Kapitola 29.

Nedostal jsem se daleko. Maya mě v mžiku dostihla, chytila za ruku a smýkla se mnou takovou silou, jakou bych od drobné ženy nečekal.

„Co to děláš?" vyštěkla na mě. „Slíbils přece Shirovi, že půjdeš dál!"

Tvrdě jsem ji odstrčil. S pohledem upřeným na budovu hotelu tyčící se proti ztemnělému nebi, s třesoucíma se rukama a srdcem bušícím tak zběsile, až to bolelo, jsem se znovu rozeběhl.

Nenechala mě. Zaryla mi nehty do předloktí a strhla ke straně ulice.

„Jděte samy, já se vracím zpátky," odsekl jsem nepřátelsky a snažil se jí setřást.

Adrenalin mi stoupal, tep se zrychlil. Chtěl jsem bojovat, potřeboval jsem bojovat.

„Ne!" nepustila mě.

Ubíhal mi drahocenný čas. Mohl jsem se jí lehce zbavit. Byl jsem větší a silnější než ona, ale stále jsem měl dost soudnosti, abych nezačal mlátit kolem sebe, o to spíš ne svoji nejbližší kamarádku.

„Ty tomu nerozumíš!" křikl jsem na ni. „Zasáhli ho, může být zraněný. Musím jít za ním, musím!"

„To ty ničemu nerozumíš," odsekla a postrčila mě za roh jednoho z domů, abychom nestáli uprostřed silnice jako ovce na porážku.

„Chápu, miluješ ho, nejsem slepá. Ale vrátit se je nehorázná blbost. Ani se k němu nedostaneš. Zastřelí tě hned, jak se jen přiblížíš k hotelu. Tairo, prosím, přemýšlej."

Zoufale jsem na ni hleděl a nechtěl si připustit, že má pravdu. Nedostanu se k němu. Je tam v obklíčení. Možná už nežije.

Ta bezmoc byla ubíjející.

„Shira tam zůstal, aby tě zachránil," pokračovala Maya naléhavě. „Jeho oběť by byla úplně zbytečná, kdyby ses teď vrátil a nechal se hloupě zabít."

Všechna bojovnost mě opustila a nahradila ji neskutečná agonie. Pohlédl jsem na displej telefonu, hovor se mezitím přerušil. Třesoucími se prsty jsem vytočil jediné číslo v paměti. Srdce mi tlouklo jako zvon, když jsem čekal, jestli se mi podaří spojit se s ním.

„Číslo, které voláte, je nedostupn...."

Mrštil jsem mobilem o betonovou zeď. Rozletěl se na kousky. Klesl jsem na zem, Shirova katana na mých zádech poskočila jako nezvratitelná připomínka jeho smrtelnosti.

Nemohl jsem se pohnout, nemohl dýchat, nemohl pokračovat.

„Musíme jít," naléhala Maya, ale sotva jsem ji vnímal. Všechno najednou ztratilo smysl.

„Viděl jsem, jak ho zasáhli. Je mrtvý," zašeptal jsem zlomeně.

Mladá doktorka se ke mně sklonila a vyslovila s jistotou: „Není."

Otupěle jsem na ni pohlédl. Myslela si snad, že mě tímhle ukonejší?

„Není mrtvý," zopakovala pevně. „Tak poslouchej."

Ale já slyšel pouze zvuky vzdálené střelby. Zavrtěl jsem hlavou nic nechápajíc.

„Kdyby nežil, už by přece nestříleli. Pořád se bojuje."

Svými slovy ve mně zažehla malou jiskřičku naděje. Ano, pořád se bojuje. Shira tedy musí žít. Možná zraněný, postřelený, ale naživu. A stále pokračuje v boji.

Naděje mě však rychle opustila, když jsem si uvědomil v jak bezvýchodné situaci se nachází.

Jak dlouho ještě dokáže bojovat? Jak dlouho může něco takového vydržet?